Itinerář (Glasgow – Fort Wiliam)

1. den

Odjezd ve 21:00 z Victoria Coach Station (Londýn) do Glasgow (příjezd cca kolem 6 ráno).
Rovnou jsem se vydal směrem Milngavie, kde jsem asi v půlce cesty potkal Mc´Donald a hned naproti velké Tesco. Během třech hodin jsem se napojil, nasytil a udělal nějakou práci (s sebou jsem dřív tahal asi další dvě a půl kila v podobě notebooku a potřebných kabelů).

Počasí tento den přálo a nejen díky velkému cappuccinu z Mc´D jsem došel do vesnice Balhama (cca 40 km z Glasgow).

Cestou jsem samozřejmě prošel startovním městečkem Milngavie. Odtud asi prvních deset km jdete po různých běžeckých trasách v přírodě. Míjíte spoustu lidí se psy, chodce, běžce a po nějakém času i ovce.

Zhruba po 10 km už nastoupíte na takovou tu přímou trasu WHW a jde se víceméně pořád rovně. Za hezkého počasí (které jsem měl) jsou vidět menší kopečky, v dálce zasněžené hory, procházíte menšími osadami nebo campy. V létě tu musí být hodně živo. Na většině míst se pasou ovce.

Prvních 25 km je pohodička. Až na výjimky rovinka. Až těsně před vesnicí Balhama na pobřeží jezera Lech Lomon je potřeba přejít první větší kopeček.

Sem jsem už přicházel asi v 7 večer a za tmy pod sebou viděl světla. Ale ne a ne tam dojít. Po 37 km chůze s 25kg těžkým batohem jsem toho měl plné kecky. Naštěstí jsem tam zanedlouho došel a zašil se hned do první a asi jediné restaurace, na kterou jsem narazil a byla otevřena.
Vařit se mi moc nechtělo, tak polévka a konvice čaje byla jasné volba. Zapadl jsem hezky do rohu, kde byla elektrická zásuvka a rovnou si dobil elektroniku (mp3 & mobil).

Před restaurací bylo přes silnici velké parkoviště pro turisty (na to, jak je to tu malé, tak tu je přístav u jezera, spousta tras kolem a další atrakce). Úplně vzadu jsem si postavil stan a doufal, že mě nebude nikdo předčasně budit.

2. den

Mrazivé ráno a přede mnou asi 25 km podél jezera Lech Lomon. O této části trasy se říká, že je nejtěžší. To jsem si i na vlastní kůži vyzkoušel.
Není tu žádné velké převýšení, ale spousta kamení. Jdete dva metry nahoru a tři metry dolů. Takhle pořád dokolečka.
Při cestě tam jsem toho měl plné kecky. Jako by to nikdy nekončilo. Zpět už jsem tu cestu znal, tak mi přišlo, jako by to utíkalo rychleji.
Celý den bylo hezky. V lese na trase jsem potkal i nějaké divoké kozy. Záměrně říkám divoké, protože to bylo v částech trasy, kdy pět km dopředu, ani pět km dozadu nebyla žádná osada nebo pastvina.
Jakmile je cesta jasná, přepnu to takové setrvačnosti. Zaposlouchám se do audio knížky nebo hudby, jdu rovně a nic nevnímám. Kozy to měli v tento čas a období asi podobně. Do poslední chvíle jsme o sobě nevěděli. Nevím, kdo se vyděsil víc, jestli já nebo ony.
I na této části trasy nejdete úplně mimo civilizaci. Na cestě je minimálně jeden kemp, kde se dá doplnit voda a i pár osad.
Po celém dni jsem už po tmě stavěl čas přímo na pěšině (bylo to jediné rovnější místo na trase).

3. den

Opět bylo ráno pod nulou.
Po nutném ranním odskočení si jako každé chladné ráno vlezu zase zpět do spacáku, piji čaj (který mám od večera v termosce) a připravuji snídani.
Často jím ovesné vločky, které si na noc namočím do vody (nebo se rozšoupnu a koupím si mléko). Ráno si to ohřeju na vařiči, přidám müsli, trošku medu a někdy i ovesné otruby. Zkrátka chci, aby mi ráno snídaně chutnala, byla teplá a tělo se kapku prohřálo a rychle to do mě všechno vklouzlo (konzistence je něco mezi kaší a polévkou). Samozřejmě chci být taky nějaký čas nasycený a nemít pocit hladu.

Po každodenní snídaňové rutině začíná další rutina – baleni. Udivuje mě, jak se ty všechny rozkramařené věci ve stanu (dřív, nebo později s menší domluvou a přeorganizování) hezky složí do batohu a co se nevejde tak porůznu ověsím kolem batohu.
Poslední ohlédnutí, jestli jsem na něco nezapomněl, fotka a vyrážím.

Za pár km opouštím tuhle hroznou část trasy podél jezera a i tempo nabírá na intenzitě. Nicméně bylo znát, že se cesta začíná trošku vlnit. Z menších sněhových poprašků začaly být větší poprašky až vrstvy sněhu. Někde až deset čísel.

Dnes mě čekal ještě jeden kapku obtížnější úsek, kdy se jde asi tři kilometry přes pastviny. Je to hodně špatně zpevněná cesta. Když prší, tak to taky podle toho vypadá.
Já naštěstí chytil hezké počasí, ale cesta byla rozmoklá, všude koblihy od krav, v tom jsem čochtal já a krávy. Já nadával, ony bučely.
Je to asi v jedné třetině takového kopečku, takže pořád přes cestu stékají potůčky dolů do řeky. Ideální na trénink ,,brodění v bahně a výkalech“.

Za tímto úsekem je ale už cesta lesem, kolem menších farem a samostatných domků. Byl jsem trošku pod plán, když jsem šel podél jezera dva dny místo plánovaného jednoho. Taky mi docházelo pečivo, proto byl jasně daný cíl: dojít k nějakému obchodu před zavíračkou. Došel jsem doslova za pět minut dvanáct. Nebo spíš za pět minut šest (v šest se zavíralo).
Celkově mi do cíle zbývalo asi 70 km. Byl pátek a já jsem v neděli chtěl být ve Fort Wiliam. Řekl jsem si, že do dalšího záchytného bodu to je 10 km, tak půjdu, dokud budu moci. Čím víc toho dnes ujdu, tím méně budu muset ujít zítra.
Déšť se sněhem překazil moje snahy o dřívější leháro následující den. Už cca po čtyřech km jsem stavěl stan. Průběh mi zpestřil déšť se sněhem.

4. den

Hned na začátku jsem i díky celkem dobré cestě nasadil tempo a zhruba za hodinu jsem podcházel železniční most v Bridge of Orchy. Malá vesnice s několika domy a hotelem. Trekaři jsou vítaní (alespoň podle nápisu na dveřích poměrně luxusně vypadajícího hotulu), tak jsem je tam hned z rána poctil návštěvou.
Chocolate brownie a teplý čaj hned dodá energii do dalších kilometrů. Dnes mě čekalo ještě minimálně 25. Loučení sice nebylo srdceryvné, ale snadno se mi taky z teplé restaurace do zimy neodcházelo.
Celý den jsem šel po tzv. military road, kterou kdysi Angličané postavili, aby měli Skoty pod kontrolou. Je to celkem dobrá cesta. Něco jako lépe zpevněná polňačka. Nejdříve musíte vystoupat nahoru, pak jdete spoustu km rovně a poté zase sejdete do údolí. Zde je tzv. King´s house (hotel). Naproti němu na kopci je dokonce lanovka a lyžařská sjezdovka.
Čokoláda z rána ve mně pořád udržovala energii a proto jsem si řekl, že si zase něco ukrojím z trasy na další den. Do dalšího záchytného bodu to bylo kolem 14 km a táhlo teprve na pátou odpolední.

Nečekal jsem, že za King´s House se cesta zvedne do kopců a půjdu téměř celou trasu nahoře asi ve 20 číslech sněhu. Chtě nechtě se to muselo ujít. Spát a hlavně ráno vstávat se mi tady moc nechtělo.
Začalo se stmívat a západ slunce tu byl opravdu hezký. Cesta taky dost rychle utíkala. Najednou jsem už začal scházet dolů a viděl pod sebou světla.
Do půl hodiny jsem se viděl, jak tam někde stavím stan nebo sedím v hospodě.
Půlhodinová vyhlídka se protáhla asi na dvě a půl hodiny. Cesta dolů byla celá pokrytá ledem a při světle čelovky jsem musel dávat pozor na každý krok. Ve tmě led na kamenech, kterých po cestě dolů byla spousta, není vůbec vidět. Podjíždění nohou byla klasika. Do toho se začala projevovat únava (asi po 11 hodinách pochodu tělo žádalo odpočinek).
Nejhorší je chodit s těžkou krosnou dolů. Zlaté výstupy nahoru.
Skoro dvě hodiny jsem šel odhadem dva až dva a půl kilometru. Když jsem konečně sešel ze zledovatělé pěšiny, musel jsem jít po takové lesní silnici, která se neustále klikatila a strmě klesala. Pod sebou jsem viděl světla, která se nepřibližovala. Peklo.
Jeden a půl km od města jsem ze zoufalství vytáhnul mobil a doufal, že je signál. Přes GPS zjišťoval vzdálenost. Naštěstí to nebylo daleko a nálada se rychle zvedla.
Jakmile jsem došel na začátek města (u nějaké vodní elektrárny), sednul jsem si na první lavičku a řekl, že dál už ten den nepůjdu.
V klidu jsem si postavil stan, uvařil polévku a spal jak malé dítě. Strašný rámus vody vedle jako by vůbec nebyl.

5. den

Finální den a doufejme i dosažení cílového města. Probudila mě zima od řeky, vedle které jsem spal.
Čekalo mě posledních 24 km. Cesta opět po ,,old military road“. Tahle cesta byla nekonečná. Sice jsem šel poměrně rychle, ale čas mi vůbec neutíkal.
Poslední kilometry jsem myslel, že už snad nedojdu. Opět dlouhý a prudký sestup.
Došel jsem. Po pěti dnech a cca 163 km jsem si to špacíroval městem. Hned na začátku jsem odchytl jednu ,,pejskařku“ a požádal ji o fotku u oficiálního konce WHW. Fotka se samozřejmě nepovedla a byla rozmazaná.
Na druhý den jsem měl v plánu výstup na Ben Nevis a další den zase zpět do Glasgow.
Nakoupil jsem si v supermarketu – šunka, apple pie, čerstvé housky, ovoce. Zkrátka všechno, co jsem posledních pět dní neměl. Zašel jsem si hned vedle na vlakové nádraží do haly, kde jsem si zabral tři místa na lavičkách a udělal hostinu. Zbytek večera jsem trávil v Mc´Donaldu na internetu.

Tuto noc jsem spal na verandě Glen Nevis Visitor Centre (informační centrum), což je výchozí místo na Ben Nevis. Je to asi 3 km od centra města.