Fort Wiliam do Glasgow

7. den

V noci jsem toho moc nenaspal. Silný vítr mi tancoval se stanem a já se modlil, aby to vydržel.

Ráno mě čekalo to, čeho bych nelitoval, kdybych dělat nemusel. Díky dešti a větru jsem musel všechny věci zabalit ve stanu. Když je vše v batohu a další věci přidělané na batohu, musí se přes batoh přetáhnout pláštěnka a rychle zabalit stan.
Při silném větru to není takové pianko, jako za bezvětří. Ani se nevyplatí odpojit tropico od vnitřního stanu. Zkrátka rychle vyndat kolíky, kterými je stan přidělán k zemi (až na jeden – jinak odletí), vytáhnout pruty a nějak to vše rychle srolovat, dát do pouzdra a přidělat na batoh pod pláštěnku.
O nějakém suchém stanu další noc si mohu nechat jen zdát.

Celkově jsem rezignoval a jen šel. Možná i proto ta cesta uběhla hrozně rychle a já najednou scházel z kopce dolů do údolí, kde je město, kde jsem chtěl spát. Před dvěma dny jsem spal na první lavičce na druhé straně, tuto noc jsem plánoval spát zase hned na začátku tady.

Byly asi čtyři hodiny a chtěl jsem se někde ohřát, najíst a osušit. Vešel jsem do jedné hospody, kde měli také nápis, jak jsou trekaři vítaní. Hned jsem si tam dal na topení bundu, mokrou čepici a rukavice.
Díky funkčnímu oblečením se mi tričko s krátkým a dlouhým rukávem samo osušilo a mikina hřála, i když je vlhká.
Paní domácí mi ale hned vše sundala a řekla, že jako takhle ne. Názor nezměnila, ani když jsem si tam objednal polévku (později i hlavní chod) a ještě vypil několik čajů.
Po asi třech hodinách mojí návštěvy se z ničeho nic vypnul i internet. Nechci být podezřívavý, ale nedivil bych se, kdyby v tom měla prsty.

Stan jsem stavěl hned naproti přes silnici u autobusové zastávky. Lilo jako z konve.
Ještě v hospodě jsem si stan odepnul z batohu, abych mohl začít rychle stavět. Postaveno bylo do pár minut. Z nejhoršího jsem ho vevnitř vytřel ručníkem, nafoukl karimatku, vybalil spacák, převlékl se do suchých podvlíkaček a šel spát.
Pokud není oblečení vyloženě durch, je dobré v tom přespat a ráno je vše suché.

8. den

Předchozí den jsem si zjistil, že má být mezi osmou a desátou ranní lepší počasí. Vstával jsem teda hned v osm, zabalil stan a došel si nakoupit do místního krámu.
Vydal jsem se směrem do King´s House a dále jsem chtěl pokračovat do hotelu v Bridge of Orchy, kde posledně bylo hezky teplo, měli dobré chocolate brownie a dávali velké konvičky s čajem.
Stejná cesta byla přece jen trošku jiná, než když jsem šel opačně. V první řadě jsem stoupal, což mi přišlo vhod. Je celkově lepší tahat bagáž do kopce, než scházet dolů. Veselý už nebyl déšť, který se asi po půl hodině funění do kopce spustil. S přibývající výškou a klesající teplotou přešel po chvíli do chumelenice. Jak jsem se vyškrábal nahoru, tak se dokonce rozjasnilo a chvílemi svítilo sluníčko. Oproti předchozí cestě v noci jsem měl nádherné výhledy na okolní kopečky.
U Kings House jsem si dal na lavičce čaj, zhltnul dva namazané chleby a vyrazil směr Bridge of Orchy. 18 km po relativně dobré cestě. Po cestě občas trošku sněžilo, což jsem přivítal s nadšením. Po předešlých vydatných deštích je sníh přece jen lepší.
Za necelé čtyři hodiny jsem už seděl v hotelové restauraci u krbu a pil čaj. Nikdo neměl nic proti tomu, abych si tam rozvěsil oblečení, co mi zmoklo předešlý den.
Později jsem si sám korigoval i přikládání v krbu. Poseděl jsem tu asi tři hodiny a vše potřebné si vysušil. Asi po dvou hodinách mi otrnulo a vyndal jsem si i vyprané ponožky, které jsem si položil na kamna. Při odchodu mi ještě natočili horkou vodu do termosky s čajem. Od příchodu jsem už měl vyhlédnutý i plácek na spaní kousek od hotelu.
Najedený, napitý, osušený a unavený. Stačilo jen postavit stan a jít spát.

9. den

Ráno sice nepršelo, ale sníh začal tát. Stan byl opět mokrý.
Později pršet začalo a tak to mělo pokračovat ještě další čtyři dny.

Den probíhal normálně. Šel jsem rovnou za nosem. Pršelo (chvílemi i občas ne). Vyndal jsem pláštěnku a doufal, že to pomůže.
Pomohlo, ale problém byl v tom, že jsem nemohl mít pod pláštěnkou ruce, které jsem potřeboval při chůzi s hůlkami. Vyřešil jsem to tak, že jsem ruce vyndal ven. Kupodivu, opět díky funkčnímu oblečení, jsem necítil žádnou zimu ani chlad. Voda byla hezky odváděna pryč.

Za tmy a silného deště jsem přišel do jednoho kempu, který byl zavřený a asi kilometr od kempu byla nějaká osada (viděl jsem světla). Doufal jsem, že tam bude nějaký plácek na stan. Nebylo tu vůbec nic. Jen nějaký hotel a několik B&Bíček. Kolem uzavřený les nebo sráz.
Z deště a únavy jsem byl už dost vyřízený, tak jsem stan postavil v rohu zahrady jednoho B&Bíčka.
Bylo kolem deváté večer, tak jsem doufal, že už v tomhle marastu nikdo ven nepoleze. Takhle hodně jsem se na teplou polévku snad nikdy netěšil. Jakmile jsem zabalený ve spacáku, vedle hlavy hučí vařič, polévka bublá, nemůže být lépe – samozřejmě jen za takové situace a v takových podmínkách.

10. den

Ráno mě podle očekávání vytrhl z mého snění hlas. Rychle jsem začal rozepínat stan a nad stanem stál chlap a pohazoval si klíči. Než cokoliv začal říkat, tak jsem se mu začal strašně omlouvat, že jsem přišel pozdě v noci, nikde nic nebylo, pršelo, byla zima a tohle byl jediný volný plácek na stan. Jen se ujistil, jestli vím, že to je zahrada. Na to jsem se začal opět omlouvat. Asi pěti minutovou konverzaci ukončil slovy: ,,no mess“ (žádný nepořádek) a odešel směrem do domu.

V tu chvíli nepršelo a já si řekl, že si ještě hodinku pospím. Vzbudil jsem se asi za dvě hodiny a do plachty stanu opět bubnovali kapky deště.
Nic naplat, zabalil jsem si a na sebe oblékl mokrou mikinu z předchozího dne.
Přes noc na mě uschla dvě trička, takže jsem zimu necítil a během pár km chůze se tělo rychle zahřálo.

Po cestě jsem míjel velký hotel, který byl teda zrovna v rekonstrukci. Překvapivě stále pršelo. Naštěstí před vchodem byl malý přístřešek. Když si tam člověk stoupnul šikovně proti různě foukajícímu větru, stalo se, že na něj čas od času nepršelo.
Stál jsem tam, dlabal chleba s paštikou, pil čaj z termosky a klepal zuby. Kolem mě chodili dělníci a po krátké konverzaci mě začali i obdivovat. Oni WHW neušli ani jedním směrem a já prý jdu teď zpět a ještě jsem byl na Ben Nevisu.
Po chvilku vyšla ještě taková paňmáma (asi správcová), jestli pro mě může něco udělat. Zdvořilého zeptání jsem hned využil a řekl si o doplnění horké vody do termosky.

Po 7 km jsem došel do kempu (v tomto období byl zavřený). Postavil jsem si stan hned na okraji v lese. Ono to ani nikde jinde nešlo. Půda byla od neustálého deště strašně podmáčená.

11. den

Už se blížím do finále a počasí by se mělo také lepšit. Na déšť jsem si už zvyknul, takže zpráva, že bude sice pršet, ale bude to mírnější, náladu jen zlepší.

Přešel jsem pár kilometrů opět do Balhamy (začátku trasy podél jezera při cestě do Fort Wiliam). Tady jsem opět byl několik hodin v restauraci, vyřizoval emaily a sušil se.

Odtud jsem přešel do městysu Brémen. Celkově jsem ušel asi 20 km a až na menší výstup na kopec za Balhamou se šlo po rovince.

Při příchodu do Brémen jsem si všiml, že na okraji je fotbalové hřiště, kde mají čutálisti i nějakou boudu s verandou. Okem znalce jsem viděl, že to je ideální velikost pro stan.
Došel jsem teda do centra, uvařil si polévku na autobusové zastávce a ještě se v jedné restauraci podíval na emaily.
Poté jsem vyrazil na hřiště do hajan.

12. den

Už zbýval jen kousek do Milngavie.
Ráno slabě mrholilo, spal jsem pod střechou, takže i stan byl suchý.
Za necelých 6 hodin jsem už přicházel do centra cílového města. V nohou jsem měl cca 324 km.

Hned jsem zašel do velkého Tesca a nakoupil zásoby na hostinu. Salám, čerstvou bagetu, koláč a brambůrky.
Zašil jsem se do Costa Café do rohu. Vyřizoval emaily a dlabal.

Místo na spaní jsem si vyhlédnul za Mc´Donaldem. Ještě než jsem se do Mc´D přesunul, udělal jsem si venku polévku. Jediné místo se střechou byla zastávka autobusu.

Kolem desáté večer jsem stavěl stan vzadu za Mc´D na parkovišti. Nebylo to zrovna ideální místo, ale bylo už pozdě a ještě vedle parkovalo auto, takže na mě nebylo vidět. Auto bylo bohužel asi nějakého zaměstnance, který kolem jedenácté večer odjel pryč a tím se na stan vytvořil perfektní výhled.

Lebedil jsem si ve spacáku, cpal se brambůrky a díky wifi zjišťoval, co se dělo ve světě – na čtení zpráv jsem moc času za posledních 12 dní neměl.

První probuzení bylo asi v jednu ráno. Přišli sekuriťáci, jako že tady se spát nedá, že tu parkují zákazníci.
V duchu jsem si říkal: ,,Ty debile, je jedna ráno, otvíráte až v šest ráno a parkoviště je velké jak kráva!!!“.
Ale on má právo říct, že musím odejít nebo zavolat švestky. Začal jsem teda dělat chudáčka a prosit, jestli mohu dospat, že ráno hned vypadnu, že musím stejně na bus domů. Asi po pěti minutách mávnul rukou a odešel.

13. den

Rukou nemávli policajti, kteří přijeli asi ve 3/4 na 7 ráno. Pomalu jsem se probouzel a najednou slyším, jak přijíždí auto, zabrzdilo hned vedle stanu a prudce se otevřely dveře. V tu chvíli jsem už rozepínal stan. Tušil jsem, kdo to asi je.

Touto veselou událostí pro mě pomalu končilo i třináctidenní putování Skotskem. Zbývalo mi kolem 10 km na autobusovou zastávku do Glasgow a cesta zpět do Londýna.

Na pořádné prošlápnutí pohorek tuto trasu mohu jen doporučit.