AIRDROP, aneb z Itálie stopem do Čech

Odmalička jsem snil o cestování a poznávání blízkých i vzdálených zemí. Jako dítě a teenager jsem ať už s rodiči nebo během skautských výprav procestoval velkou část Čech a podíval se i do zahraničí. Ale pořád tomu chyběl takový ten náboj pořádného vzrušení a samostatnosti. To se mělo změnit nákupem jednosměrné letenky z Prahy do jihoitalského Bari…

Někdy na konci roku 2010 zrovna letecká společnost WizzAir.com vypsala akce na levné letenky po Evropě. Připojení k internetu a volných 700 Kč na kartě mi otevřelo pomyslné dveře k lednovému dobrodružství na začátku následujícího roku. V tu chvíli jsem ještě netušil, že tento výlet je jen začátek mnoha dalších v tomto neuvěřitelném roce.

Plán byl jasný. Přiletět do Bari a nějak se stopem dostat zpět do Čech. V teple obýváku mi nějak nedocházelo, že bude leden a v Itálii možná teplo bude, ale co pak při projíždění Alp a i v Maďarsku, Rakousku, Slovensku a Čechách v tuto dobu bývá poměrně dost sněhu.

Teplotní rozdíl při odletu byl cca 25 stupňů. V Praze -5 a v Bari asi +20. Hned před letištní halou jsem se poučil v jedné věci – na takovéhle cesty bych si měl pořídit mapu nebo alespoň napsat nějaké poznámky. Byla tma a já se potřeboval dostat na dálnici ve vzdálenosti asi 6 km od letiště. Spánkový deficit, nezvyklé teplo a těžký batoh způsobili, že jsem to šel asi hodinu a půl.
První noc jsem přečkal v olivovém sadu vedle dálnice.

Ráno jsem přelezl malý plůtek, který dělil dálnici od mého tábořiště a vydal se po dálnici směrem na Neapol. Řidiči bohužel nesdíleli stejné nadšení, které ze mě muselo při zběsilém mávání ruky se zvednutým palcem, vyzařovat. Paradoxně tedy první auto, které mi zastavilo, bylo policejní. Naštěstí anglicky moc nerozuměli (vlastně vůbec) a s mojí obrovskou krosnou v kufru mě odvezli na nejbližší čerpací stanici.
Tuším, že mi asi zakazovali dále stopovat. Odkýval jsem jim to, a jak odjeli pryč, už jsem stál u výjezdu s cedulí ,,NEAPOL“.

Při cestě do Čech jsem míjel nebo trávil nějaký čas v Římě, Benátkách, slovinské Lublani, chorvatském Záhřebu a maďarské Budapešti.
Spaní po celou dobu probíhalo ve stanu buď někde vedle benzinky, nebo jsem si ve městě hledal nějaké místo, co nebudí tolik pozornosti.
Asi nejsložitější to bylo v Benátkách – kdo tam byl, tak asi ví, jak to tam je s místem. Naštěstí jsem plácek našel u kruhového objezdu těsně u výjezdu z města.

Další důležité stopařské poučení jsem získal při stopování v noci na severu Itálie někde u města Monza. Bylo už hodně po 22. hodině, ale ještě jsem chtěl trošku popojet. Zastavil mi typický prototyp chlupatého řidiče kamionu, jak je známe z vtípků. Jen v tomto případě řídil dodávku.
Sezení typu řidič, já a batoh jsem měl změnit na řidič, batoh a já. Sice anglicky neuměl, ale když se začal bavit o ,,pikolu“ a na kávu v tu chvíli opravdu nemyslel, byl nejvyšší čas vystoupit. On se na zastavení moc netvářil a já si už začal představovat, jak mě vzadu v dodávce v lepším případě kuchá na orgány. K mému překvapení mi ale začal nabízet přespání někde v hotelu u Monzy a zítřejší prohlídku závodního okruhu. Nabídka mě zaujala, ale moje prdel byla v tu chvíli jasně proti. Nicméně jsem prozíravě požádal o zastavení na benzince, že si tam něco koupím. Zkráceně: takhle rychle jsem ještě z auta nevystoupil.
K mému uspokojení rychle dupnul na plyn a odjel pryč. Do půl hodiny stál za benzinkou stan a já mohl konečně jít spát.

Už na severu Itálie se začalo ochlazovat, a čím blíže jsem byl ČR, počasí se horšilo. Zhruba od Záhřebu se už spalo pouze na sněhu.

Do Čech jsem přijel od jihu a pokračoval až na periferii Prahy. Odkud jsem už domů jel vlakem.

Tato cesta mi ukázala zase další možnosti a hlavně, že tato forma cestování zkrátka funguje. Během stopování nebo ve městech jsem se potkal se spoustou lidí a poznal alespoň trošku z toho, jak se žije někde jinde.
Poprvé jsem v lednu viděl kvést kytky, palmy, stromy plné pomerančů a citrónů. Deset dní jsem měl pro sebe, ale přitom jsem nebyl v podstatě vůbec sám.