Kolín – Brno – Bratislava – Kolín

Moje cíle jsou vždycky mnohem větší, než je třeba reálně zvládnou. Nemusí to být ani tak po fyzické stránce, jako hvězdami, které zrovna nemusí přát. Stejně se začal psát i příběh mojí stopovací eskapády do Turecka…

Už v Brně přicházely první signály, že se to může trošku kazit. Dvakrát se mi podařilo sednou do špatného autobusu, který mě dovezl zpět na Brno-Dolní nádraží, kam jsem přijel vlakem z Kolína. Po třetí jsem tedy došel pěšky na Hlavní nádraží a čekal na správný autobus směrem na periferii Brna. Začalo nabíhat zpoždění, které v konečném důsledku přineslo ovoce (zkažené).

Parkoviště mě přivítalo zimou, silným větrem se severovýchodu (bohužel to bylo přesně v protisměru přijíždějících aut). Celý obličej mi halil šátek a na důvěryhodnosti to dvakrát nepřidávalo. Na druhou stranu tady parkovalo poměrně dost kamioňáků. Když mi po hodině a půl nikdo nezastavil a dva kamiňáci dokonce bez přibrždění projeli, obešel jsem zbylé tři, abych se dozvěděl, že mě taky nevezmou. Jeden vypadal slibně. Měl tureckou SPZ a já se už viděl, jak budu za pár dní na jeden zátah v Edirne. Měl přestávku a já pech.

Nebojím se to přiznat, ale po dvou hodinách mě opouštěla motivace a zbytky tepla. Aby byl alespoň nějaký posun kupředu, přesunul jsem se o 50 metrů blíž k dálnici, kde se napojovala ještě silnice od výjezdu McˇDrive. Auta sice stále nestavěla, ale alespoň jsem byl o 50 metrů dál. Za dvě hodiny dobrý.

Konec třetí hodiny už ze zoufalství stojím přímo na výjezdovém pruhu na dálnici. Dost daleko, aby mě nikdo nesrazil, ale zároveň dost prostoru na to, aby mohl nějaký šílenec zastavit.

A jeden se našel. Slovák, který po půl roce práce v Německu jede zpět na Slovensko, aby viděl dceru a rozvedl se s manželkou, která požádala o rozvod. Svištíme 150, vypráví mi o teroristech v Německu a já se modlím, abychom už byli v Bratislavě.

Před Bratislavou mě vysadil na benzince, kde jsem už strávil jen hodinu a půl, než jsem si šel stoupnout zase na dálnici. Během chvíle mi zastavil česko-slovenský pár. Paní byla Slovenka a jeli si vyřídit nějaké papíry, protože 28. října na Slovensku není státní svátek.
Provezli mě Bratislavou a nechali na benzince za městem.

Tady bylo největší vzrůšo příprava gulášové polévky. To, že mě lidi nestaví nebo mě dokonce jeden kamioňák hnal asi deset metrů s holí, mě už nijak z míry nevyvádělo. Teda ten kamioňák trošku ano. To jsem si řekl, že mi to za to nestojí.

Šikovně jsem přeběhl dálnici a chytil celkově třetí stop. Na Bratislava Hlavná Stanica. Sedl 28. října 2019, někdy v 6 večer, na úplně nacpaný vlak do České republiky.
Naštěstí jsem byl jeden z mála, kdo seděl. A ještě v první třídě. Bohužel na schůdkách u záchodů za lokomotivou. Toalety byly rozbité a tekly. Tím pádem moje sedící poloha přešla během chvíle do stojící.

Ještě ten den v noci kupuji letenky na pozítří z Prahy do Antalye a poté za dvacet dní z Istanbulu zpět do Prahy.

Život už je zkrátka takový. Člověk míní a osud mu to za běhu mění. Život v 21. století ovšem nabízí spoustu dalších možností, jak v cestě pokračovat. Jenom musíme chtít my sami.