Co mi dalo mládí, potažmo SKAUT

Od první třídy mě rodiče přihlásili do skauta. Dodnes nevím proč. Možná, že byl otec často v práci a matka na moje usměrnění neměla dostatečnou sílu v ruce. Tak či onak jsem první zářijový pátek roku 1996 musel vystoupit z auta, vzít si pitíčko, rohlík s paštikou, malou sušenku a vyrazit mezi bandu neznámých kluků…

V té době jsem ještě netušil, že následující roky, výpravy během téměř všech prázdnin a hlavně letní tábory razantně ovlivní můj následující život.
Skautských akcí jsem se zúčastňoval pravidelně po dobu téměř 12 let, kdy mojí docházku narušil 15ti měsíční pracovní pobyt v Irsku, který načal zase další životní etapu.

Dnes na skauty někdo kouká možná skrz prsty a ani já nesdílím všechny ideály a pravidla, nicméně to má svou pointu a kouzlo. Díky této organizaci se mi naskytla příležitost procestovat téměř celou republiku během výprav, absolvoval jsem dohromady 13 letních, třítýdenních, táborů, podíval se do Anglie během výměnného pobytu s britskými skauty (což mi vlastně otevřelo pomyslná vrátka k současnému businessu) a splnil si první extrémnější zkoušky v přírodě.

Tři orlí pera. Zkouška, kdy musíte 24 hodin vydržet nejíst (povolená je pouze čistá voda), být 24 hodin v přírodě (v okolí tábora, ten pozorovat a zapisovat dění během dne) a 24 hodin nemluvit. Na každý z úkolů připadnou tři pokusy. Až na ,,nemluvení“, které se mi podařilo splnit až na třetí pokus, plním ostatní dva úkoly na pokus první. Já si tři orlí pera splnil ve 13 letech.

Už od mládí mě lákaly extrémnější věci. Vzpomínám na moje cyklistické období, běhání, domácí posilování, kdy jsem každý večer dělal u televize série kliků, sedů lehů a tzv. angličáků, za nervózního otcova řvaní, že přes moje funění a bouchání tělem o zem neslyší, co Zuna říká ve večerních Televizních novinách.

V 15 letech mi skaut nabídl další výzvu. Pokus o získání tzv. Stříbrných želviček – ujít za 24 hodin 80 km, být 40 hodin po slepu a strávit 40 hodin pouze se čtyřmi věcmi v přírodě. Jako první jsem se pustil do 40 hodin v přírodě. Matka musela tehdy přijet na tábor a podepsat mi papír, kdy za mě přebírá plnou zodpovědnost.
Tábor se tenkrát konal v lese blízko Stříbrné Skalice v Posázaví. Třetí týden tábora, jednoho teplého večera jsem si vzal kraťasy, nezabalený spacák (obal se počítal jako další potencionální věc), tričko s dlouhým rukávem a myslím, že nůž. Původně jsem chtěl mobil, kreditku a trenky (čtvrtou věc už bych si za pomocí kreditky dokoupil), ale u vedoucích to neprošlo.
Pro tuto zkoušku jsem se nerozhodl ze dne na den, takže první dva týdny tábora jsem uvažoval, kam jít, kde případně přespat, atd. S oddílem jsme absolvovali dvoudenní výpravu, během které jsem si vytipoval místo na spaní. Takový starý přístřešek asi 5 km od tábora (lesem). A necelých 8 km po silnici. Vzhledem k situaci na boso bylo vyloučeno jít bos v lese, ale zároveň jsem musel 8 km dlouhý úsek rychle překonat, protože se stmívalo. S úsměvem vzpomínám, jak mi bosá chodidla pleskala po asfaltuju, když jsem uháněl v trenkách, spacákem a tričkem v podpaží. Těch pár udivených řidičů a cyklistů hovoří samo za sebe.

Tento přístřešek se nacházel asi dva km od vesnice a přicházel jsem tam už za tmy. Poprvé v životě mě čekala samostatná noc v lese.
Ráno mě vzbudil hlad. Několik dlouhých minut šmejdění se vyplatilo, našel jsem čtyři lahve od piva. Protože pravidla toto nezakazovala, vyrazil jsem s nimi do nejbližší vesnice a získaných 12 Kč mi stačily na jedny sirky (za 2,5 Kč) a asi 6 rohlíků. Moje obživa na následujících už cca 30 hodin.

Pitná voda byla kousek v lesní studánce. Oheň od odpoledne plápolal a do vzniklého popelu se mi k snídani připravovaly brambory. Teď už si nevzpomenu, zda jsem je na někom vyžebral nebo jednoduše ,,vyoral“ na něčím políčku, ale vím, že druhý den ráno jsem rohlík nesnídal.

Pokud porovnám první a druhou noc, tak tu druhou jsem si užil mnohem víc. Během první mě vzbudilo sebemenší zapraskání v lese, houknutí ptáka, atd. Jo, bál jsem se (ale trenky zůstaly čisté).
Během druhé noci už byla pohoda plápolajícího ohně. Hodinky jsem neměl, ale vím, že jsem dlouhé hodiny seděl, koukal do ohně a přemýšlel… Přemýšlel o všem možném. Takový pocit svobody bych přirovnal k současnosti, když jsem např. v noci někde v horách, je tma, ticho, mobilní signál je ten tam a já sedím a civím na oblohu plnou hvězd.

Start zkoušky jsem si záměrně vybral k večeru. Hodinky do mého seznamu čtyř věcí nepatřily a během dne se čas blbě odhaduje (nenapadlo mě, že s vlastně na čas mohu zeptat). A přijít do tábora ve 39 hodině a celé to začít znovu… Děkuji, nechci. Se soumrakem jsem procházel táborovou branou, po 42 hodinách pryč.
Toho léta jsem splnil ještě druhou zkoušku, 80 km za 24 hodin. Ale 40 hodin po slepu jsem nedal a ani se o to nepokoušel. Bohužel to zabírá dost času a moje další aktivity nedovolovaly, abych se do toho pustil.
Po dosažení 18 let možnost splnění ,,Stříbrných želviček“ padá a může se přejít na plnění zlatých. Ty představují zdolání 100 km během 24 hodin, 48 hodinový pobyt v přírodě se 3 věcmi a 48 hodin být po slepu.
Aktuálně mi je 30 let, 100 km jsem ušel/ uběhl, 48 hodin v přírodě by se také bez problémů dalo, ale pořád to brzdí ta zatracená slepota…

Nicméně, nejen tyto zkoušky, ale celková skautská příprava mě naučila odolnosti, měl jsem možnost vést a připravovat program pro oddíl, být samostatný a trpělivý, nenechat si věci líbit, jednat s lidmi a v uvozovkách ,,umět přežít“.

Poslední formulaci bych rád upřesnil. Samozřejmě to není myšleno tak, že by šlo o život. Jde spíš o to, umět ,,přežít“ v době 21. století, kdy je nepřeberné množství možností, příležitostí a každý si může plnit svůj vlastní sen. Na druhou stranu je potřeba určité pokory a trpělivosti. Většinou nedostanete nic hned a už vůbec ne zadarmo. Toto si dost lidí neuvědomuje, berou spousty věcí jako samozřejmost a pak propadají panice, když něco nedej bože vypadne nebo nejde podle plánu.

Já nejen z výše vypsaných zážitků a nabytých zkušeností čerpám do dnes. I touto cestou děkuji rodičům, že mě tam přihlásili, ale hlavně svému prvnímu vedoucímu (a potažmo celému středisku), že jsem měl možnost cestovat, zocelovat se a dostat se na dnešní úroveň myšlení a jednání…