ČR (Kolín) -> ISTANBUL -> ČR (Kolín)

Stopem se cestovat dá a ne, že ne. Potom, co jsem se vrátil z Itálie, neuběhl ani měsíc a už mě to zase někam táhlo. Menším problémem byla právě probíhající zima. Uvažoval jsem o destinaci, která by byla zajímavá, ale nemusela by tam být taková kosa. Napadl mě Istanbul. Do Asie jsem se chtěl vždycky podívat a nejbližší Asie od Kolína je Istanbul (pokud nepočítám čínské bistro na náměstí).

Plán byl vlastně celkem jednoduchý: dostat se na Sázavě na benzinku na ,,dé jedničce“, přečkat noc a další den se pustit směrem Slovensko, Maďarsko, Rumunsko nebo Srbsko, Bulharsko a Turecko. Přes noc zůstat v Istanbulu a rychle domů. Celé jsem to chtěl stihnout maximálně za dva týdny.

První problém nastal už na Sázavě. Vlak mě dovezl asi kilometr a půl od benzinky, kam dokonce vedla cesta. Ale hned za zastávkou tekla řeka, kterou se mi v únoru (a ještě večer) brodit nechtělo. Plány spaní u dálnice měly vzít za své. Naštěstí kousek po směru toku jsem narazil na lávku a do hodiny stál na zeleném plácku vedle parkoviště můj červený stan.

Spaní na bezinkách má svoje výhody. Jsou otevřené většinou 24/7 až na pár výjimek v noci, teče tam teplá voda, lze tam provést základní hygienu a také se trošku ohřát. V dnešní době už je i na většině zdarma připojení k internetu.

Ráno mě vzbudila zima a sněžení. Zabalení stanu a věcí byla otázka pár minut, na toaletě jsem provedl ranní hygienu a něco málo snědl.

K jídlu jsem si na předchozí výlety bral pouze ,,mazací“ věci – paštiky a sýry + chleba, který jsem si na cestě dokupoval. Tohle se dá zvládnout během víkendových výprav, ale jakmile se jede na víc dní, už je potřeba sníst také něco teplého. Projekt ,,Istanbul“ měl moje gastronomické zážitky rozšířit také o teplé instantní polévky. Od kamaráda jsem si půjčil vařič a den před odjezdem si šel koupit plynovou bombu. Hořák v době nákupu spokojeně trůnil v zabaleném batohu u mě doma.
Takže když jsem si za dva dny, promrzlý, chtěl uvařit polévku, k mému překvapení plynová bomba nepasuje na hořák. V té době už připravenou polévku jsem z ešusu vylil do kanálu.
Po zbytek cesty jsem tedy opět jedl chleba s paštikou nebo sýrem, a když jsem se chtěl rozšoupnout, namáznul jsem krajíc také máslem.

Cesta probíhala poměrně plynule až za rumunské hranice. Tam jsem trávil dlouhé hodiny a pořád nikdo nechtěl zastavovat. Až najednou u mě zabrzdil obrovský náklaďák. První překvapení nastalo, když jsem do něj chtěl vlézt, ale na spolujezdcově straně seděl řidič. Stopl jsem tedy Angličana. Ne. Byl to turecký řidič, který pendloval mezi Istanbulem a Velkou Británii.
Domluvala probíhala něco mezi angličtinou, turečtinou, skřeky a samozřejmě rukama, nohama. Poslední typ domluvy mě celkem znepokojoval, protože přece jen řídil. V Rumunsku tehdy bylo minimálně dálnic a stav silnic připomínal nějakou okresní cestu. Podél těchto cest (hlavně u měst) postávalo velké množství prostitutek. Fascinovalo mě, jak se řidič na úzkých silnicích, ještě s volantem na druhé straně, dokázal vyhýbat šlapkám, protijedoucím autům, náklaďákům a ještě semnou tlachat.

Už pozdě v noci jsme dorazili na nějaké odpočívadlo. Parkovala tady spousta náklaďáků, vesměs tureckých řidičů. Ten můj mi řekl, abych si věci nechal normálně v náklaďáku a šel s ním dovnitř, že se tam mohu umýt a najíst.

Situace byla asi taková, že jsem byl v cizí zemi, na nějakém parkovišti uprostřed ničeho, všude kolem pobíhali psi a měl jsem jít do nějakého doupěte.
Žádná lepší možnost v nabídce nebyla, proto jsem svolil. Z batohu jsem si vzal hygienické věci, doklady a peníze.
V boudě, která za pomocí hodně bujné fantazie připomínala nějakou restauraci, už sedělo tak 20 – 30 lidí, z jukeboxu hrála hudba a všichni vypadali spokojeně. Spokojeně a stejně. Měl jsem velký problém poznat ,,svého“ řidiče mezi tou bandou stejných chlapíků. Mezi osazenstvem pobíhaly dvě holky a obsluhovali. Nejdříve jsem si myslel, že to jsou jen servírky, ale byly to také šlapky.
Šel jsem se osprchovat a už jsem byl částečně smířen, že batoh nikdy neuvidím. K mému překvapení na mě při návratu do ,,restaurace“ čekal nejen řidič, ale také večeře a teplý čaj, na co mě pozval. První ukázka turecké pohostinnosti.

V noci mě nechal spát v náklaďáku, kde jsou za řidičem dvě pryčny. Pořád jsem čekal nějaké ,,návrhy“ nebo oloupení. Nebyl jsem zvyklý, že se k sobě mohou lidé takto hezky chovat jen tak.

Další den naše cesta vedla přes zbytek Rumunska, Bulharsko až k tureckým hranicím. Tady nastaly nějaké problémy. Sám nevím co, ale muselo se zaplatit asi v přepočtu 2 000 Kč za nějaké clo nebo pokutu. On neměl peníze. Požádal mě, zda bych to mohl zaplatit a že mi to v Turecku dá. Možná trošku naivně, ovlivněn jeho předešlým vstřícným jednáním jsem to zaplatil. Pro jistotu jsem ještě vyfotil náklaďák i se značkou a řidiče.

Vzhledem k dlouhému čekání na rumunsko-bulharských hranicích nabralo naše cestování značné zpoždění. Přes Turecko se mělo jet až do Istanbulu bez přestávky. Ale přesto mi zastavil u cedule ISTANBUL, když jsme přijížděli do města.

Náklaďák odstavil někde na periferii města a začal řešit papíry a já nevím co všechno. Celý proces trval asi 3 hodiny. Už jsem začal být nervózní – seděl jsem sám s batohem na parkovišti plném tureckých řidičů, kteří na mě jen beze slova koukali. Zhruba po třech hodinách dorazil, vyplatil mi mnou zaplacenou částku v tureckých lirách, pozval mě na čaj a ještě ukázal směr cesty do centra. Prohlídka města mohla konečně začít.

Cesta do Istanbulu trvala čtyři dny. Prohlídce města jsem chtěl věnovat asi dva dny. Zajímavých míst k navštívení je plný internet, proto to tady rozepisovat nebudu. Prvně v životě jsem přišel do styku s islamistickou a arabskou architekturou, navštívil mešitu, přejel lodí do ,,asijské“ části města, vyzkoušel pravý turecký kebab a další místní pochoutky, zúčastnil se srazu místních couchsurfistů, kteří mě provedli méně navštěvovanými místy a i v tak živém městě jsem mohl nahlédnout ,,do života“ typických lidí.
První noc jsem spal v samém centru města v parku, který sousedil z hotelem Hilton. Takže lokalita asi dobrá.

Druhý den jsem ještě dopoledne procházel město, ale už i v internetové kavárně plánoval cestu zpět. Dostat se ven z velkých měst představuje vždy velký oříšek. Na mapách jsem našel nějakou periferii, kde by se teoreticky dalo stopovat. Vzdálenost byla nějakých 10 km. Kdo někdy chodil po městě, asi ví, že taková vzdálenost se může jít nekonečně dlouho. Není to jako v lese nebo někde v přírodě, kde jdete po značce. Tady se kličkuje uličkami, přebíhají silnice a člověk se neustále ztrácí. GPS jsem v té době ještě neměl a vycházel jsem ze svých poznámek, kterým jsem pak stejně vůbec nerozuměl.
Už po setmění, asi po 4 hodinách cesty, jsem se vyloupnul na nějaké periferii. Bohužel mapa byla stará a místo, které jsem hledal, bylo dávno zastavěné. Místo na spaní nikde. Z jedné strany silnice, z druhé zeď. Copak za ní asi je? Hřbitov. Další alternativa nebyla, jen tedy nepozorovaně přelézt zeď a doufat, že tam není noční hlídač. Od ,,spolunocležníků“ jsem se vyhození obávat nemusel.
Místo víc než bezpečné. Lepší, než spát někde na ulici.

Ráno mě nejdříve vzbudila siréna z mešity. Později i dva hlídači, kteří hřbitov procházeli. Omluva a vysvětlení mé situace je obměkčili a jen řekli, ať se co nejdříve pakuju pryč.

Cesta do Čech mi zabrala 5 dní. Z Turecka jsem pokračoval přes Bulharsko, Srbsko, Maďarsko, Slovensko.
Celé jsem to zvládl asi na 20 stopů. Hlavně u srbských hranic byl problém, protože jsem nemohl s nikým přejet přes čáru. Byli tu i velké fronty, protože země není v EU. K hranici jsem šel asi 3 km podél nekonečné fronty kamionů.
Naštěstí hned za čárou je příjemná restaurace, kde se dá ohřát, dobít elektroniku a je tu bezplatná wi-fi.
Stejný problém nastal při výjezdu ze Srbska, kde jsem opět musel jít podél dlouhé kolony náklaďáků, než jsem se dostal do Maďarska.

Z Maďarska do Čech už cesta trvala jeden den.

Super zážitek se splněným snem v podobě navštívení Asie. Sice malého kousku, ale i to se počítá.