EBC trek: Až pod sedlo Cho La (cca 5 390 m. n. m.)

Překvapivě jsem se vzbudil o půl sedmé a už jsem ani neměl potřebu dále spát. Vylezl jsem ze stanu, abych si odskočil a nebyl jsem vůbec překvapen, že jsem si postavil stan asi 200 metrů od tábořiště, kde jsem chtěl původně spát.

Po snídani jsem začal balit a vyrazil jsem směrem Dughla (Thukla). Nešlo se mi ideálně – zase se stoupalo. Ale dostal jsem se do svého rytmu a zanedlouho tam byl.
Dopil jsem zbytek čaje, vyhodil odpadky a posvačil chleba s paštikou.
Už mi zbývají pouze dvě polévky, ale těstovin mám cca tři porce. Chtěl jsem si tam tedy koupit nějakou instantní polévku nebo nějakou omáčku. Nabídl mi rajčatový protlak v konzervě za 1 000 rupií. To jsem ho s díky poslal do prčic.
Doplnil jsem si vodu a vyrazil do osad Dzongla. Sice se nachází asi 210 metrů výše, ale cesta byla nahoru a dolů. Nejdříve prudké stoupání, poté chvíli dolů, pak po vrstevnici a zase nahoru. Posledních 100 metrů (myslím vzdálenosti) jsem se opravdu přemlouval.

Dorazil jsem do ,,areálu“ asi čtyř budov. Udělal jsem pár fotek a šel si sednout do jedné z restaurací, aby si napsal poznámky a doplnil vodu.

Nakonec jsem si objednal ještě mix pizzu. Na vlažné moučné placce byl tuňák, cibule, nastrouhaný sýr a asi to bylo pomazané rajčatovým protlakem. Nic moc, ale za ty prachy jsem ji snědl. Cena je 800 rupií.
Je půl jedné. Dopíšu si poznámky, půjdu si ven udělat čaj a po jedné bych chtěl vyrazit do zmíněného tábořiště pod sedlem Cho La. Spíš se bude jednat menší plácek, kde lze postavit pár stanů.

Pizza stála dost za prd, takže ani žádné dýško nebylo. 800 rupií za takovou cácorku.

Před restaurací jsem si udělal čaj a vyrazil směrem nahoru. Počítal jsem, že potřebuji překonat cca 400 výškových metrů.
Šel jsem na můj vkus dost pomalu, ale podle času to bylo normální rychlostí. Po cestě jsem míjel nějakého kluka, který se zastavil u mě a začal si sundávat z hlavy pokrývky (říkám pokrývky, protože měl asi čtyři + brýle).
Blbě se mě vyptával a debilně se smál. Takže jsem mu vždy odpověděl stručně a jak jsem se vydýchal, šel zase dál. Po chvíli jsem se otočil a on si tam ještě ty pokrývky nějak šteloval znovu na hlavu.

Po další cca půl hodině stoupání jsem potkal dalšího kluka, který šel s nosičem. Nevím odkud byl, nezajímá mě to.
Už mě unavuje, jak se mě pořád někdo ptá, odkud jsem (po pár krocích to stejně zapomenou) a kolik mi váží batoh. Já se na to nikoho neptám, k ničemu by mi to nebylo a jsou to nepodstatné informace. Víc podstatné pro mě je, jaká je např. cesta.

Po další asi půl hodině stoupání jsem došel do campu. Už jsem zjistil, co tím tady myslí. V první řadě tam je taková cihlová budka na odpadky a také pár plácků na stan.
Sice začalo trošku sněžit, ale nebylo to nijak závratné. Proto jsem začal šplhat dále. Šplhat myslím doslova. Lezlo se po kamenech a bylo to vyloženě lezení do stěny. Počítám, že jsem takto překonal cca 150 výškových metrů.
Dolezl jsem na ledovec, který se musel (i podle mapy) překonat po levé straně. Bylo to nahoru a dolů. Naštěstí tato část byla pokryta sněhem s kameny, takže to neklouzalo. Šel jsem po stopě, kudy šli trekaři přede mnou – kolem byla bílá tma. Sice napadal sníh, ale byla hustá mlha.

Později jsem přešel do části, kdy byl ledovec vyloženě rovný. Došel jsem ke stěně skály, kde se muselo zase šplhat (podle stop, které vedly směrem do stěny).
Rozhodl jsem se tu přespat. Postavil jsem si stan na místě ledovce, aby se mi pokud možno vyhnuly padající kameny z jedné strany a lavina z druhé (na druhé straně byla skála pokryta ledovcem a sněhem). Ale vzhledem k tomu, že bylo dost pod nulou, nepočítal jsem, že by se snad měla nějaká lavina utrhnout.

Pořádně jsem se oblékl a dobrou půl hodinu jen tak ležel a odpočíval. Za tento den jsem měl nastoupených kolem 1 100 výškových metrů (a spíš víc, protože se častokrát šlo nahoru a dolů).
Poté jsem udělal čaj na ráno a polévku s těstovinami. Ještě jsem do ní přidal zbytek instantní kaše.

Za chvilku jsem usnul. V noci jsem se několikrát vzbudil. Buď zimou, nebo že se mi špatně dýchalo (často se zabalím do spacáku a je tam málo kyslíku a nemohu se pořádně nadýchnout – to se mi stává i v nížinách. V těchto výškách to je o to víc znát.
Ještě mě vzbudil zvuk: přirovnal bych to právě k lavině (ráno jsem ale nic neviděl, tak třeba někde opodál něco spadlo).