EBC trek: Přechod sedla Lamjura La a sestup před vesnici Kinja

Ráno jsem sešel do vesnice Junbesi (2 700 m. n. m.). Usilovně jsem tu hledal wi-fi, ale samozřejmě nikde nebyla. Při odchodu jsem viděl velkou tabuli s lákadlem do jednoho hotelu, který má také wi-fi. Mělo to být asi pět minut, tak jsem tam vyrazil.

Wi-fi byla tak pomalá, že se mi ani nenačetla stránka. Objednal jsem si alespoň konvičku horké čokolády. Protože mě hned za vesnicí čekalo stoupání do sedla Lamjura La (3 530 m. n. m.), ještě jsem si objednal hustou houbovo-zeleninovou polévku. Plavalo v ní také trošku těstovin. Hospodyňka jí udělala více a když viděla, že jsem misku snědl, ještě mi (zdarma) přidala.

Seděl jsem před hotelem na schodech, vyhříval se na sluníčku, popíjel čokoládu a kochal se výhledem na vesnici (bylo to na vyvýšeném místě) a do údolí.
Celou dobu mě míjeli děti různých věkových kategorií, které chodily do školy (musela být hned za rohem, protože před hotelem se rojily z různých směrů a zase za hotelem jsem slyšel dětský křik).

Po nabrání sil jsem začal postupovat do sedla. Cesta ubíhala opět velmi rychle a zanedlouho už jsem sedlo přecházel a začal sestupovat.
Sestup je to nejhorší, co může být. Kolena dostávaly dost zabrat.

Spaní jsem měl naplánované někde před vesnicí Kinja. Spal jsem opět před nějakým opuštěným domem. Při stavbě stanu mi asistovaly dvě malé holčičky, které si přivolaly ,,posily,, hned jsem do stanu zalezl. Chvíli tam bylo dost živo. Jakmile jsem začal rozepínat stan, slyšel jsem křik a viděl, jak děti utíkají do všech stran.
Po nějaké době je to přestalo bavit a rozprchly se úplně.

V noci mi dělal větší problém štěkající pes. Hajzl byl někde na kopečku a štěkal a štěkal. Nereagoval na okřiknutí ani na bouchnutí do plachty stanu. Už jsem se fakt naštval a chtěl jsem ho jít přetáhnout hůlkou. V tom jsem zjistil dvě věci. Hůlky nebyly ve stanu a ten čokl stál dost daleko.

Už jsem se smiřoval s tím, že jsem o hůlky přišel. Každou chvíli se mě někdo ptal a prosil mě o hůlky nebo alespoň o jednu (myslím Nepálci). A jak tam děcka dováděla, předpokládal jsem, že mi je vzala.

K mému překvapení ležely vedle stanu. Vzal jsem si je tedy dovnitř a k mému uspokojení i ten pes přestal za chvilku štěkat a já měl klid na spánek.