www.josefholoubek.cz - Nezávislý mladý dobrodruh s touhou po cestování a chutí na překonání výzev
english czech

Není natolik vzdáleného cíle, aby jeho dosažení nestálo alespoň za pokus...

EBC trek: Sedlo Kongma La (5 535 m. n. m.)

16. den
17. března 2016

Lobuche (4 910 m. n. m.) -> Sedlo Kongma La (5 535 mnm) -> plácek pod sedlem (cca 5 400 m. n. m.)

Po základním táboře jsem plánoval přechod třech sedel (o kterých jsem psal minule). Dnes mě čekalo první z nich a také údajně to nejnáročnější.
Budíka jsem měl na pátou ranní, ale fungovat jsem začal až v půl šesté. Přes noc sněžilo a kolem stanu jsem měl kolem 10 čísel sněhu. Ještě nevyšlo sluníčko, tak byla i pěkná kosa (samozřejmě pod nulou).
Připravil jsem si snídani a lil do sebe čaj. Do hodiny jsem měl zabaleno a šel si ještě natočit vodu a připravit další čaj na cestu.

Všichni radili, aby se na tuto část treku vyrazilo brzo ráno – je to hodně náročná cesta (téměř vůbec neoznačená) a na začátku se musí přecházet takový ledopád. V podstatě to je nahoru a dolů. Sice se vyloženě po ledu nejde (je pokrytý kamením a sutí), ale cesta je náročná sama o sobě.

Ani mě nepřekvapilo, že jsem si vybral tu nejhorší variantu – šel jsem sám a také přes noc napadl sníh, tím pádem to, co připomínalo cestu, bylo zapadané.

Ledopád jsem přecházel asi hodinu a půl. Vzdušnou čarou to nebyl (podle mě) ani kilometr. Jakmile jsem ho přešel, došel jsem pod sedlo, které bylo potřeba vystoupat. Jednalo se asi o 450 výškových metrů a dva až tři kilometry na délku.
Už přechod ledopádu mě dost vysílil a jak jsem nastoupil do sedla, bylo mi jasné, že to nebude procházka růžovým sadem (na zádech 25 kg a pohyb ve výšce nad 5 000 metrů).
Stoupal jsem opravdu pomalu. Často jsem udělal jen pár kroků a musel se vydýchávat. To jsem viděl i podle času nahoře – výstup z Lobuche mi trval kolem 7 hodin. Nahoře jsem potkal čtveřici, která šla z druhé strany.

Během výstupu jsem viděl ohyb, což jsem myslel, že je vrchol sedla. Nebyl. Nehledě na to, že cesta byla neoznačená a já pořád stoupal k tomuto ohybu. Když jsem byl už téměř nahoře, viděl jsem údolíčko a další stoupání. Udělal jsem krok a podklouzla mi noha. Zbýval mi asi jeden výškový metr, ale to byla část ledovce. Pode mnou dost velký sráz. Bez batohu by se to dalo překonat, ale se zátěží, co jsem měl, jsem nechtěl nic riskovat.
Nezbývalo než sejít asi o 100 výškových metrů níže (což bylo v tomto terénu horší než stoupat nahoru) a jít podél skály (po levé ruce) a ledovce (po pravé). Jedinými orientačními body byly kamenné mohylky. Ale ty tam byly také víceméně sporadicky. Naštěstí jsem už viděl vrchol (převis) sedla.
Také se tam objevila výše zmíněná skupinka lidí, kteří začali sestupovat do Lobuche (vůbec jsem jim to nezáviděl a doufal jsem, že cesta bude z druhé strany o něco lepší).
Prohodili jsme pár slov a já se vydal na posledních cca 50 výškových metrů, které mi zabraly po kamenité pěšině asi půl hodiny.

Nahoře jsem si udělal několik fotek a vyrazil dolů. Původně jsem měl v plánu osadu Pheriche (4 240 m. n. m.), kterou jsem podle svých silových a časových možností změnil na osadu Dingbohe (4 410 m. n. m.). Při sestupu to ale chvílemi bylo nahoru a dolů a pořád se bavíme o pohybu ve výšce kolem 5 450 metrů.
V jednu chvíli jsem toho měl plné kecky a šlehnul s tím jak s prací.
Postavil jsem si stan a ještě musel nabrat sníh. Už jsem měl jen zbytek teplého čaje, ve kterém jsem potřeboval sníh při vaření rozpouštět.
Nabral jsem dva plné pytlíky, ale to mi stačilo jen na litr a půl vody, který jsem měl na druhý den, než se dostanu někam do osady.
Musel jsem tedy ještě vylézt a nabrat další dva pytlíky, ze kterých jsem si připravil čaj na noc a polévku.

V noci se mi spalo parádně. Bylo mi hezky teplo – taky jsem byl oblečený v peří. Ráno ale vše bylo zmrzlé. Pomalu jsem nemohl ani rozepnout stan. Jak ve stanu vařím a dýchám, tak tam je samozřejmě pára, která zmrzne. Ručník se zase proměnil ve zmrzlou desku (při vaření na něm mám vařič a termosku – abych vše mohl dělat vleže a zabalený ve spacáku – ale samozřejmě také čas od času něco ukápne).

Dnešní noc byla ukázkový příklad toho, jak se mi stan hodil.
Už jsem byl za ten den tak vysílený, že jsem stan stavěl hned, jak jsem viděl vhodné místo.
Cesta do nejbližší vesnice by pro mě byla utrpením. Neříkám, že bych tam nedošel (ostatní trekaři to musí také přejít), ale rozhodně by mě to stálo dost dalších sil a je jednodušší se zkrátka zastavil a ubytování postavit.

logo-osobni

Publikováno: 26. 12. 2016 19:28