EBC trek: Sestup ze sedla Kongma La

Celou noc se mi spalo bezvadně a s dýcháním nebyl problém. Jen mě ráno píchalo v hlavě. Snažil jsem se hodně pít, ale vůbec to nepomáhalo.
Podíval jsem se do mapy, jak vysoko vlastně jsem (myslel jsem, že to bude výška kolem 4 700 m. n. m.). Mýlil jsem se byl jsem překvapený, že to bylo ve výšce kolem 5 400 metrů. To vysvětlovalo i bolehlav.

Vylezl jsem ze stanu, odepnul plachtu a dal ji přes kameny, aby trošku proschla a rozmrzla. Sluníčko svítilo a tím pádem začal rozmrzat a prosychat i vnitřní stan.
Klasicky jsem si připravil snídani (už mám asi jen tři porce ovesných vloček). Zjistil jsem, že medu mám ale stále dost, proto jsem se rozšoupnul.
U medu nepomůže, ani když ho mám přes noc ve spacáku – je tvrdý tak jako tak. Z vody, se kterou jsem se přes noc laskal, jsem si nejdříve připravil čaj. Poté ze zbytku snídani. Nejdříve jsem v ní ráchal tubu s medem. Poté jsem tam nasypal porci ovesných vloček, müsli a med.

Věci jsem měl zabalené rychle a mohl vyrazit směrem dolů o vesnice Dinboche. Po cestě jsem potkal dva trekaře, kteří se chystali přechod sedla jako včerejší čtveřice. Vůbec jsem jim to nezáviděl.
Sice se šlo víceméně pořád z kopce, ale v hlavě mi pořád píchalo. Několikrát jsem se tedy zastavil na čaj.

Scházel jsem po jedné straně takové velké rokle do údolí. Věděl jsem, že se musím stáčet vpravo, protože tímto směrem je Dinboche. Nicméně cesta směřovala pořád vlevo. Už jsem i tu vesnici viděl (na pravé straně). No nic, říkal jsem si, když tudy ta cesta vede, tak tudy hold půjdu.
Cesta byla už i více prošlápnutá a znatelná (i kamenných mohylek přibývalo – i když mi v této pasáži cesty nepřipadali tak důležité, jako předešlý den ve stěně sedla).

Jdu a jdu a najednou pod sebou uvidím další osadu. To bude tedy asi Dingbohe a tu osadu, co jsem viděl vpravo je Pheriche.
Byl jsem nemile překvapen, když jsem zjistil, že jsem došel do osady Chhukhung. Zašel jsem si celkově asi 3 km, které mě stály cca hodinu. Sice už byla cesta krásně z kopce, ale pořád jsem byl ve výšce nad 4 700 metrů a v hlavě mě píchalo.

Z Chuknung jsem došel během hodinky do osady Dingboche, kde jsem objevil pekárnu. Byla to taková dřevěná buňka a místo dveří byl závěs. Asi po deseti minutách sezení a volání nikdo nepřicházel. V pultu měli vyrovnané pekárenské výrobky (dorty a drobné pečivo). Kdybych se tam nadlábnul, tak by to nikdo nepoznal – teda poznali, ale ne v té době co jsem tam seděl.
Potřeboval jsem ale chleba, tak jsem zašel do vedlejšího krámku a zeptal se, jestli tam někdo je. Prodavač chvíli pobíhal a hledal a po dalších deseti minutách přišel Nepálec a co jako že chci.
Už jsem byl smířený s tím, že chleba nevede (nikde jsem ho neviděl). Nicméně mi udělal radost, když mi řekl, že chleba jen, jen ho má v domě. Jeden stál 600 rupíí (v Namche Bazaru stál 300 rupií). Vzal jsem si tedy dva ještě ho poprosil, jestli by mi ho nakrájel na plátky.
Před prázdnou pekárnou jsem si ještě sedl ke stolku a najedl se (chleba s paštikou).

Poté jsem se přesunul do restaurace, kde jsem se dříve bavil s majitelem, jestli tam má:
a) Wi-fi
b) Možnost dobití notebooku.

Ostatní věci jako je čaj a jídlo mají vždycky.

Dal jsem si konvičku čaje (450 rupíí), zaplatil kartu na internet (350 rupíí) – teď mi to ale žralo internet mnohem rychleji, až dříve a vystačilo mi to na cca hodinu, a nechal dobít notebook (hodina za 500 rupíí, ale už to tam mám píchnuté asi dvě hodiny – asi po hodině a patnácti minutách jsem se ptal majitele, zda to nějak sleduje a on říkal, že to ještě není ani hodina – no uvidím, kolik mi naúčtuje).
Po delší chvilce přišel a řekl, že už tam je počítač hodinu a půl. Do toho jsem si lil čaj do hrnku, který prasknul a polil stůl a část počítače. Řekl mi, ať si sednu vedle. Už uběhlo dalších 25 min a nikdo nemá potřebu to uklidit. Zkrátka to mají hoši na háku.
Před příchodem jsem si ještě koupil pytlík těstovin ke zbylým třem nebo čtyřem polévkám, co mám. Cena byla 350 rupíí.

Na batohu už bylo znát, že ubyla cca 2 kg jídla (polévky, těstoviny – které tedy doplňuji, a müsli tyčinky.

Píšu toto povídání a je půl třetí, dopiju čaj a chtěl bych se pomalu vydat do vesnice Pheriche (4 240 m. n. m.) a tam přespat opět v táboře, jako posledně (výška by měla být kolem 4 300 metrů, takže by si tělo mělo krásně odpočinout).

V Pheriche jsem šel do stejné restaurace, jako jsem byl posledně. K jídlu ani pití jsem si nic nedal, pouze jsem si objednal kartu na internet (500 rupií = 200 MB).
Bylo kolem čtvrté hodiny. Pheriche bylo opravdu přes kopeček a ještě se mi nechtělo jít stavět stan.
Restauraci jsem opouštěl o půl sedmé. Už byla tma. Myslel jsem si, že jdu na jisto. Tábořiště se nacházelo asi kilometr od vesnice.
Samozřejmě jsem ho nemohl najít, i když to byla přímá cesta. Našel jsem tedy vhodný plácek uprostřed údolí, postavil stan, připravil čaj a poté polévku.
Po jídle jsem chvilku ještě ležel ve spacáku a poslouchal MP3, poté jsem usnul.