www.josefholoubek.cz - Nezávislý mladý dobrodruh s touhou po cestování a chutí na překonání výzev
english czech

Není natolik vzdáleného cíle, aby jeho dosažení nestálo alespoň za pokus...

IRSKO, 15 měsíců, které mi změnili život…

Tam, kde dneska jsem, a co dělám, bezesporu vděčím pobytu v Irsku. Přesněji řečeno Viktorovi.
Viktor byl Ukrajinec, který pracoval v hotelovém fitku a se kterým mě seznámil jeho kamarád. No, pracoval, byl tam na méně než poloviční úvazek, podnikal, cestoval a víceméně se věnoval tomu, co ho baví. Teď zpětně si myslím, že ve mně viděl sám sebe, když byl on mladý (v domě mého pobytu v Irsku mu bylo, myslím, 35 let). Metaforicky řečeno, myslím, že ve mně viděl něco jako houbu, která by mohla efektivně absorvovat alespoň část z jeho životních zkušeností, rozvíjet se dál a začít život prožívat (a ne přežívat) podstatně dříve, než kdysi on… Já jsem byl pro získání jeho ,,know-how“ víc než nakloněn!

Ale to bych hodně předbíhal. Ono by bylo krásné, kdybych přiletěl do Irska, hned si mě odchytil nějaký ukrajinský pacholek a začal mi do mojí dychtivé hlavičky pěchovat, jak funguje business, jak z eura udělat dvě, základy a později i praxi v získání pasivního příjmu, rady při cestování, základy sebeobrany a já nevím, čemu všemu dalšímu. Teď už hodně věcí beru jako automaticky a přijde mi, jako bych je dělal odjakživa. Ale při psaní předchozích článků, takového mého hrubého životopisu z mládí, si říkám, že Viktorovo učení mi místo pozvolných krůčků nabídlo sedmimílové boty ,,školy života“. Na následujících řádcích se setkáte s několika pasážemi přímé řeči. Myslím si, že pro pochopení tohoto článku a hlavně celé pointy bude nejideálnější, když to budu psát jako vzpomínku na naše časté rozhovory. Samozřejmě to není přesně slovo od slova, ale doufám, že mi v hlavě zůstalo tolik, abych minulost zdokumentoval co nejautentičtěji.

Z dnešního pohledu a střípků vzpomínek nešla cesta do Irska úplně hladce. Tedy, ano, ono to šlo hladce, ale až potom, co jsem si musel zjistit informace sám.
Nebyl jsem první ani poslední student, který tam cestoval, a naivně mi přišlo normální, že ta učitelka, která tuto službu zprostředkuje, poskytne alespoň základní informace k cestě, atd.
Do té doby jsem v letadle seděl jen 2x a letenky mi tehdy vlastně pomáhal koupit kamarád Michael. Ale což, co si neuděláš sám, to nemáš, tak jsem sednul k internetu a vyhledal si jak spojení letadlem z Prahy do Dublinu, tak poté i spojení autobusem až pomalu před hotel.

Do Irska semnou odlétal ještě jeden kamarád, který také potřeboval v jistém slova smyslu vypadnout z republiky. Nejel jsem tedy do neznáma úplně sám.

Všechno zlé je k něčemu dobré… Jak pravdivé se mi toto rčení ukázalo.
Ve 4* hotelu Dunraven Arms Hotel v menším irském městečku Adare, jsem prvních 14 dělal portera. Takového šmudlu pro všechno – vynášel jsem koše, pomáhal při svatbách, připravoval stoly a židle, po akcích vše uklízel, umýval nádobí, roznášel kufry, atd. Jak já jsem tehdy nadával a proklínal vedení hotelu. Kluk se dvěma roky zkušeností v 5* hotelu musí vynášet odpadky a kufry.
Až zpětně mi došlo, že díky těmto pracím jsem si dokonale prošmejdil hotel skrz na skrz, což mi pomáhalo při pozdější orientaci (mimo jiné i např. během zašívání, kdy jsem si v klidu seděl v jednom hotelovém křídle, surfoval na wi-fi a kdyby šlo vedení nebo jiná kontrola, měl jsem další dva únikové východy). Ale hlavně jsem se aklimatizoval v novém prostředí.

Po 14 dnech mě přeřadili na bar, kde jsem působil až do konce pobytu – tj. do konce srpna 2009.
Práce na baru přímo vybízela k přímé komunikaci s hotelovými hosty, vedle míchání základních drinků, točení piva, atd. se tu také servírovalo jídlo a dělali sendviče. Fungovalo to jako malá restaurace s parádními dýšky, které jsme si dělili mezi sebe (oproti hotelové restauraci, kde vrchní číšník v době placení lstivě číšníka poslal pryč, hosta si sám ,,zkasíroval“ a dýško si samozřejmě nechal).

První měsíc pobytu utekl děsně rychle. Přišla první výplata a já zjistil, že i se spropitným vydělávám víc, než mají oba moji rodiče dohromady. Wow… A to mi táhlo teprve na 19. rok.

Pracovní doba na baru byla +- pořád stejná. Mezi 40 – 42 hodinami týdně, dva dny volna. Pořád dokola. Ostatní kolegové chodili téměř denně po práci do hospody, ráno do kaváren na snídaně, atd. To mě moc nelákalo… Ne, že bych také rád nevyrazil, ale bylo mi děsně líto peníze utrácet a viděl jsem v přibývajícím obnosu potenciál, který bych rád nějak využil (zhodnotil), ale tenkrát jsem ještě nevěděl jak na to…

A v té době mi přišel do cesty právě Viktor. Nebo respektive já jemu…
,,Týden má 168 hodin. Z toho se cca 8 hodin denně spí, tím pádem zbývá 112 hodin, s odečtením 40 odpracovaných hodin se dostávám na 72 hodin týdně, které bych měl nějak využít, abych nezhebnul nudou.“
Tohle píšu záměrně, protože přesně tuhle formulaci jsem na recepci hotelového fitka mektal, když mě zapisoval do papírů a zařizoval registraci.
Asi ho to zaujalo a okamžitě reagoval: ,,You are working 40 hours per week?! Why?“ (,,Ty pracuješ 40 hodin týdně?! Proč?“).
To mě trošku zaskočilo a začal jsem argumentovat (pro lepší pochopení a zkrácení textu už budu psát opět pouze v češtině): ,,Protože to mám ve smlouvě.“
Chvilku jsme se bavili na takové to všeobecné téma, co hotel, jak to tam jde, já mu pověděl něco o mně a domluvili jsme se, že další den zajdeme na pivko a pokecáme v méně stresovém prostředí, než je to pracovní.

S Viktorem jsem se dále nepravidelně potkával buď při mém cvičení ve fitku, nebo občas na pivku. Teď, jak na to vzpomínám, přijde mi, že si mě oťukával. Pěkně dlouho oťukával. Otevíral různá témata, ať už od financí nebo jak se co nejlevněji dostat z bodu ,,A“ do dobu ,,B“. Toho jsem se zase chytal já, ať už s tím, že nevím, co mám s eury dělat, zda je proměnit na koruny, nechat si je nebo je nějak investovat (ale kam nebo do čeho???). Padaly ze mě školou nabyté fráze a ,,zaručené“ fígle, kterým se Viktor jen smál.

Jeho častá poučka v otázce financí zněla: ,,Jak naložíš s výplatou a jak se ziskem?“.
,,Nevím“, povídám.
,,No přece, že výplatu investuješ a až pak z části zisku si koupíš, co nezbytně potřebuješ.“ vysvětluje.
,,To mi vzdáleně připomíná Maslowovu pyramidu potřeb“ poznamenám. A on: ,,No jasně, jen trošku upravená do 21. století.“ Na chvilku se zamyslí a pokračuje: ,,Podívej se na většinu tvých kolegů, vydělávají neskutečné peníze, a co s nimi udělají? Utratí je! Většina a většinu. Pak se po roce vrátí domů, nemají nic nebo na pár měsíců přežití a musí začít od začátku. Mají ale za ten rok zažitý nějaký životní standard, od kterého budou muset ustoupit díky výplatě, co jim u vás vyplatí. Tady teď prošustrují 1 500 euro měsíčně a v Čechách dostanou za měsíc kolik?“
Nadechuji se k odpovědi, ale Viktor mě ignoruje a pokračuje: ,,Jako číšníci kolem 15 000 a to jsou ještě rádi. Já nevydělám o nic méně nebo více než oni, ale v práci nestrávím ani čtvrtinu času, co oni. Tento měsíc jsem byl několikrát v Dublinu, jednou letěl na pár dní k moři a příští měsíc letím na 14 dní na Ukrajinu. Nemám potřebu nadávat na svého šéfa, protože žádného nemám, jsem sám svým šéfem. Jde jen o to nebýt ovečka, ale umět svojí výplatu zhodnotit, respektive nechat peníze pracovat a vydělávat za tebe…“.

Napije se, přijde mi, že přemýšlí, co by ještě dodal a najednou opět spustí: ,,K čemu ti pak je rok někde v cizině? Jo, máš zkušenosti, někdy reference, ale víš, co se říká – rychle nabyl, rychle pozbyl. Teď je krize a to je ideální příležitost pro lidi, jako jsme my. Na krizi prodělávají multimilionáři a miliardáři. Ale my, milionáři…“ napije se a pokračuje: ,,Ale my milionáři máme parádní příležitost nahromadit kapitál, ten výhodně investovat a udělat si z každého eura dvě. K čemu ti je deset tisíc euro po roce práce? K ničemu. Za to si pomalu nic nekoupíš. Peníze Ti musí vydělávat a tvým úkolem je hlídat a regulovat dané investice!“

Větší část našich rozhovorů vedl monolog, při kterém já, dychtivý žák, hltal každé slovo (spolu s pivem).

Pokud vycházím z mých současných zkušeností, tak ho vlastně chápu. Jsou informace, které se mohou říct, informace, které se říct nemohou, a je báječné, když najdete někoho, kdo je na podobné vlně a můžete se mu svěřovat a hlavně mu důvěřovat. Svěřit se skutečnými trampotami, ne s problémy typu, že máslo zdraží o 3 koruny, důchodcům přidají jenom měsíčně o 80 korun nebo jaký je můj šéf kokot. Tyhle věci neovlivníme a spíš bych neuvažoval proč je to všechno tak na hovno, ale kde je sakra chyba ve mně… Pokud je člověk zdraví, nemá závazek typu umírajícího bližního nebo nějaký jiný případ, kdy musí být tam, kde je, je svobodná volba každého z nás, abychom udělali posun ,,o dům dál“.
Posun ale nemusí být vždy směrem dopředu. Hodně často se posuneme o krok zpět, abychom se v budoucnu měli vlastně mnohem lépe. Trpělivost je v takovém případě ta nejdůležitější vlastnost. Kdo nedokáže být trpělivý a nejradši by se měl ze dne na den jako král, většinou v životě nedosáhne ničeho. Jen trpělivý člověk dokáže ubrat ze svých hodnot, s pokorou se posunout o stupínek níže a poté začít vstoupat vzhůru.

Vidím to dnes a denně. Člověk je tvor nespokojený a nejradši svalující vinu na všechny ostatní, než na sebe. Kolikrát vyrazím s přáteli do hospody na drink a poslouchám, jak to tam nebo jinde stojí za prd. Témata těchto rozhovorů se točí pořád kolem těch stejných témat (špatná práce, ve škole na nic, přítelkyně/ přítel/ manželka/ manžel/ atd. prudí a podobné, nejen výše uvedené problémy). S přibývajícím alkoholem se stížnosti stupňují, ale řešení se nehledá. A přitom ho máme tak strašně blízko. Vlastně ho máme v nás. To my jsme to řešení.
Jen se musí umět (a chtít) vystoupit ze zaběhlého stereotypu a udělat první krok do neznáma (někdy o level níže).
Stejný krok, který udělal kdysi Viktor, já a spousta lidí před námi a po nás.

První měsíce našich ,,pivních schůzek“ mi ukázali a vlastně potvrdili, co jsem už znal z dřívějška. Tedy hodnotu peněz.
Většina začínajících podnikatelů bude úspěšná, když investuje do začínajícího businessu vlastní zdroje, tj. peníze, které si sami vydělají. To se pak zvažuje každý krok, protože v hlavě pořád hryže vzpomínka, jak těžce a dlouho trvalo ,,vydělávání“ a zároveň jak snadno a rychle se o ně může přijít.

První užitečnou radu, která byla vlastně první reálná ukázka ,,praxe“ po hodinách a měsících ,,teorie“ mi dal Viktor v prosinci 2008 (po 7 měsících) před mým odjezdem na tři dny do Čech. Neberte to tak, že by mi nic předtím neříkal. Spíš naznačoval, zasvěcoval mě, ptal se mě na moje názory.

,,Poslouchej“ povídá. ,,Kamkoliv jedeš, myslím samozřejmě na delší vzdálenost a ne do vedlejšího města na nedělní nákup, musíš uvažovat, jak snížit náklady. To je základ. V evropském měřítku si to snížíš o pár desítek eur, ale při promyšlenější cestě už můžeš dovolenou v Karibiku trávit v cenové relaci dovolené u Středozemního moře. Jen je potřeba umět ,,obdarovat“. Zjisti si, co je tady nedostatkové a tam naopak lehce dostupné. Dodej lidem to, co chtějí, ale nemohou si to dovolit nebo nevědí jak to sehnat levně.“
Já na něj koukal, uvažoval, ale nic mě nenapadalo. To mu samozřejmě došlo a pokračoval: ,,Dám ti několik jednoduchých příkladů: jeď do Ameriky a dovez Ipod, to tu teď letí, ne? Vyraz do Karibiku a dovez levný, ale kvalitní alkohol. Navštiv Čínu, dovez čaje a levné oblečení… Už to chápeš? Neříkám, abys jezdil do Thajska s kilem heroinu, ale abys dělat něco, co je legální a v důsledku to Tobě sníží náklady a ostatní potěší a ušetří peníze!“

Tento ,,důsledek“ mi tehdy zaplatil zpáteční letenku, lokální dopravu a část investice do prvního notebooku, pro který jsem si tehdy vlastně jel.
Teď to bude vlastně 8 let, kdy mi Viktor prozradil první poučku z mnoha následujících. Já se to po celou dobu snažím předávat dál – rodině, známým, klientům a teď i všem čtenářům tohoto článku.

,,Co teda s těma eurama?“ povídám. ,,Jsem tu už osm měsíců, hromadí se mi to na účtu, výdaje pomalu žádné, tak jak z toho eura udělat těch eur ještě víc?“

Viktor se uculoval a já zapochyboval trošku o jeho genialitě. Možná mu to došlo a tak spustí jeden ze svých monologů, kde jsou sice otázky, ale spíš řečnické, na které si odpovídá (když už) sám: ,,Já myslel, že jsi za ty měsíce už pochopil, že ode mě nedostaneš list papíru s body jedna až deset a na konci“ s úsměvem zvedne obě ruce se vztyčeným ukazováčkem a prostředníčkem, kterými několikrát pokrčí a praví: ,,rovná se MILIONÁŘ“. Slovo milionář hodně zdůrazní.
,,To sice jo,“ povídám ,,ale nějaká rada by nebyla k zahození“.
Viktor se na mě znovu usmál, dopil pivo a říká: ,,Víš, že informace, potažmo know-how je dnes děsně drahý. A vlastně majitelé know-how nemají zapotřebí cokoliv prozrazovat, protože, nedej bože, že by to někdo začal dělat podobně a najednou by se začala plnit i další kapsa než ta jeho. Ale, když to jsi ty, kup mi pivo a já ti něco prozradím.“
Se slovy o vyděrači jsem mu zašel na bar pro nové pivko. To byla další věc, která se mi líbila. Jakmile se Viktor přiopil, začal toho vykládat mnohem víc a tím pádem se moje téměř tři eura vysoká investice začala okamžitě zhodnocovat.
,,To máš jako s těmi různými přednáškami od milionářů, multimilionářů a miliardářů“ vypije půlku piva, krkne si a pokračuje: ,,Každý, kdo je trošku úspěšný, tak by rád hned poučoval. Problém je, že někdy jdeš na přednášku, kde ti vypráví životní příběh člověk typu Paris Hilton. Co takový člověk dokázal? Vše zdění, nikdy nepracoval, o businessu toho moc neví, jen to, že ho má a nemusí řešit jestli bageta stojí půl dolaru nebo pět dolarů. Neříkám, že to takhle dělají všichni. Jen ti dávám ten extrémnější příklad. Lidi dychtivě chodí na takové přednášky, platí za to nehorázné peníze a to nejhodnotnější, co si odnesou, bude potřesení ruky s milionářem. Hmmm. Milionářem… Kdo je vlastně dneska milionář? Každý, kdo si pomalu vezme hypotéku na byt nebo barák, tak už je milionář. Ale co je tohle za milionáře, když si ve třiceti půjčíš od banky s tím, že to budeš do 65 splácet a v lepším případě 2x přeplatíš?Máš sice jistotu svého bydlení, ale nedej bože, abys onemocněl. Banka ti vezme barák, vyhodí tě i s rodinou na ulici a máš zase hovno. To je zase ten extrém. Ale chci se tímhle dostat k tomu, co mám na mysli. Ty po mě chceš poradit, jak si zhodnotit vydělaný eura, potažmo peníze, co máš v Čechách. Máš spoustu způsobů. Nějaké jsou méně riskantní, kdy to hodíš na účet, a po roce dostaneš pár tisíc, které se vlastně rovnají aktuální inflaci a tím pádem vlastně nic nevyděláš. Pak máš další, riskantnější kroky. Některé z nich jsou méně riskantní a jiné jsou sice výnosnější, ale zato můžeš ze dne na den o celou investici přijít.
Před každou investicí by si měl každý položit otázku ,,PROČ INVESTUJI“. Mám určitý balík peněz a ten chci zdvojnásobit, ztrojnásobit, zdesetinásobit a to pořád dokolečka. Jednou to vyjde, pak zase ne. Nebo mám balík peněz, který chci nechat vydělávat na svoje potřeby a výdaje. Samozřejmě většina lidí by to nejraději zpadesátinásobila. Ale upřímně si řekněme, co pak s tím? Víc toho nesežeru, na nohou nemohu mít najednou troje boty, atd. Neříkám, že jsem bedna na investice, jen dělám všechno proto, abych si život spíš užíval na svobodě, než pro někoho otročit v práci, bral pár euro a jednou za rok měl čtyři týdny volna.“

,,To je sice hezké“ povídám ,,ale to se pořád motáme kolem toho stejného. Víš, že jsem o generaci mladší a mám bohaté rodiče, co mi koupili dlouhé vedení. Tím pádem bych asi potřeboval nějaký, více viditelnější, slyšitelnější nebo hmatatelnější impuls.“.
Slovo hmatatelnější jsem říkat neměl. Dostal jsem od Viktora facku s tím, že se mám teda probudit a začít ho poslouchat. Na to spustil: ,,Víš, že jsem byl teď dva týdny na Ukrajině. Víš, co jsem tam vezl? Dva kufry oblečení a cargem jsem poslal tři kola. Na netu jsem viděl inzeráty, jak je někdo prodává za úplně směšnou cenu. Myslím takovou, že se mi vyplatilo ty kola koupit, zaplatit za převoz a u nás je prodat. Pořád jsem na tom vydělal tolik, že mi to stálo za ten čas a námahu. A tu námahu myslím v uvozovkách. Prostě jsem koukal na inzeráty a zavolal, domluvil schůzku. Rozumíš? To je kouzlo koupit a prodat. Sice mi ty kola ležely přes dva měsíce v garáži, ale věděl jsem, že na ně budu mít kupce. Mají mi tam ležet peníze nebo kola? Je to jedno. To máš jako s měnou…“

Odmlčel se, napil a já se chytil příležitosti a slova: ,,Jak jako s měnou?“
,,To už bys toho chtěl vědět nějak hodně, ne? To bude stát minimálně další pivo a potom ještě jedno.“ A já rychle vyrazil k baru, protože jsem v tomhle cítil potenciál.

,,Takže do směnárenského businessu bys chtěl nahlídnout?“ položil mi řečnickou otázku, když jsem před něj položil dvě pinty. Ani se neobtěžoval čekat na mojí odpověď nebo alespoň zakývání hlavou a pokračoval: ,,Není to nic tajného. Spíš takové veřejné tajemství. Někdy riskantní víc, někdy méně. Musíš to jen dlouhodobě sledovat a mít trochu cit a instinkt v tom, jak se to bude vyvíjet. Přece jen nepracujeme v Národní bance, tak to předem nevíme. Samozřejmě čím víc investuješ, tím je pak efekt větší. Vezmi si třeba váš milion. Milion korun. Teď je kurz cca 27 korun za euro. Za milion máš těch euro 37 037. Měna je pořád pohyblivá. Jednou je nahoře, jednou je dole, jak by se řeklo v terminologii porno herců. Proměníš si tedy český milion na eura a čekáš, až to stoupne. Během roku to může mít třeba dva nebo tři větší výkyvy. Někdy víc. Někdy míň. Někdy do zisku, někdy do mínusu. Obecně platí, že se vyplatí měnit na cizí měnu v zimě. Třeba teď. A pak v létě, jak začnou dovolené, tak měnit zase zpět. V létě dostaneš za jedno euro 27,5 korun. To máš pak zhodnocení o 18 500 korun za ani ne půl roku.“

S nadšením zadává numera na kalkulačku v telefonu a pokračuje: ,,Teď si představ, že to uděláš třeba třikrát za rok a ne s jedním milionem, ale třeba se třemi. A helemese. Máš zhruba 166 666 korun. Teď je jen otázka, jak se k těm třem milionům dostat. V podmínkách, kde teď pracuješ, vyděláš zhruba půl milionu za rok. Za dva roky jsi na milionu. Když během té celé doby chytře investuješ, chytáš se příležitostí, vyděláš ten milion za rok. A bavíme se o milionu na investice. Životní náklady máš dávno zaplaceny.
A to je pořád jen jeden nápad. Nápad z milionu. Ale zato za milion. Nebo za pivo, co? Příležitostí je nepřeberné množství, jen si musíš na začátku uvědomit, co vlastně chceš. Chceš život prožít v práci nebo na druhou stranu neustálým investováním? Nebo zajistit sebe a svou rodinu a život si užívat?“

V tomto duchu se neslo téměř veškeré naše povídání. Viktor s oblibou říkal: ,,I give you advice. Advice for free.“ (,,Dám ti radu. Radu zadarmo“). A těch rad jsem dostal víc než dost. Ale nebyly to rady s jasným startem a cílem. Ale myšlenky, které jsem si už musel sám utříbit a vyzkoušet si na vlastní kůži, zda se to vyplatí nebo nevyplatí.
A musím říct, že každá tzv. pinta pro Viktora byla ,,zaplacena“ nějakou radou, která nutila minimálně k zamyšlení.

Při mém pozdějším pobytu ve Velké Británii jsem rovněž vycházel z Viktorova vzoru. Až téměř před mým návratem do Čech mi prozradil, že mimo jiné pomáhá dalším lidem z Ukrajiny při startu v Irsku. Většina z nich neumí jazyk, neví, jaké papíry si vyřídit a tím pádem on, zkušený matador, nabízí pomoc.
Základní informace jsem si hledal sám jak před odjezdem do Irska, tak i před odjezdem do Velké Británie. A nejen zkušenostmi z těchto dvou zemí se vlastně začala psát další kapitola v mém život. Ale to bych o více jak rok předbíhal…

Pobyt v Irsku jsme zakončili velkolepou párty, která začala v domě a pak táborákem na zahradě. Vzhledem k tomu, že celý dům odcházel, tak se při absenci dřeva začalo přikládat vším, co přišlo pod ruku (kuchyňské židle, skříň, postel, …). Byl to mazec.
Sousedé si stěžovali a já se následující den loučil se slíbenými referencemi. Naštěstí se tato hláška do hotelu nedostala a já mohl odjet s dvěma nacpanými taškami oblečení a obálkou s doporučením, jaký jsem výborný barman a číšník.
Hezké. Víc jsem si ale cenil Viktorovi školy života, kdy mi během 14 měsíců předal (pevně doufám) většinu zkušeností, které sám za spoustu let nabyl.

A jak to s ním vlastně dopadlo?
Do prosince 2009 jsme si psali, občas skypovali. Pak se odmlčel. Asi měsíc mi neodpověděl na mail a na skypu byl pořád ,,offline“. Navázal jsem tedy spojení s jeho tehdejší přítelkyní, která mi sdělila zprávu, která mě… No, nebudu lhát, rozbrečela… Na začátku prosince odjel Viktor na měsíc a půl na Ukrajinu a během prvního prosincového týdne měl autonehodu a zabil se. Dozvěděl jsem se to poslední prosincový den roku 2009. Na Silvestra. Dost jsem se opil…

Ano, takhle trapně skončil můj první životní učitel (pokud nepočítám svého prvního skautského vedoucího, kterého v jistém slova smyslu mám za jeden z prvních vzorů). Všechno může sebelépe vycházet a pak bum bác a je konec. Zavřít oponu a jít domů.
Nikdo se neptá, nikdo nevaruje, situace přijde a zase odejde. V tuto chvíli jsem začal asi věřit na osud… Proč se sakra nezabil o půl roku dříve nebo předtím, než jsem dorazil do Irska?! Jako by tu byla nějaká nedodělaná práce, nějaké životní zkušenosti, co by se měly ještě stihnout předat další generaci…

Co mi tedy těch 14 měsíců dalo? Minimálně směr. Dost lidí má v hlavně zafixováno ráno vstát a jít do školy/ práce a takhle pořád dokolečka. Až do důchodu. Právě takhle vznikají ty pomluvy a stížnosti u piva, kdy vlastně celý svět může za to, že se zrovna nám nedaří.

Za 8 let, potažmo za 22 let (od mého prvního polepování zboží cenovkami v matčině krámě) si myslím, že jsem ušel dlouhou cestu. Jako každý mám špatné a dobré období. Věci, na které jsem pyšný a zároveň situace, na které hrdý být nemohu. Ale s upřímností mohu říct, že jsem si danou cestu prošlapal sám, takže nikdo, včetně mé vlastní rodiny, nemá právo cokoliv komentovat ,,kdyby a coby“ nebo mi vnucovat svou vizi. Jak říkával Viktor: ,,Dělej si věci sám, a když se to posere, bude to jen tvoje kašička, kterou si pak budeš muset sám vyžrat až do dna.“. A že těch kašiček už bylo…
Komentovat… Samozřejmě budou komentovat, rodina, klienti, čtenáři. Ale chtěl jsem to formulovat spíš tak, že ano, mohl jsem něco třeba udělat jinak, ale na druhou stranu mohu za to, že se to p…..o jenom já a nikdo jiný. A následky si tím pádem ponesu sám.
Tím určitě neříkám, že si nenechám poradit. Rád se obklopuji chytřejšími a zkušenějšími lidmi, od kterých se mohu učit a nabyté znalosti v určité míře dále předat.

logo-osobni

Publikováno: 31.12.2009 12:09