LIBOUCHECKÝ ULTRAMARATON (100 km, 3 000+ metrů převýšení)

Jak řekl jeden moudrý člověk, není důležité vyhrát (nebo být DRUHÝ 🙂 ), ale u stovky se počítá, jestli závod dokončíte nebo ne. Není to přece nějaká směšná ,,desítka“, kdy jste za pár minut v cíli a ani se vám neopotí čelo.
Na druhou stranu, čím rychleji to máte za sebou, tím dřív můžete v cíli sednout na tvrdý a lít do sebe studený.
Poslední květnový víkend jsem se rozhodl pro první ročník ,,Liboucheckého ultramaratonu“, který se překvapivě konal (startoval) v Libouchci a okolí.
_______________________________________
WEB
FACEBOOK
_______________________________________
Pro tento závod jsem se rozhodl ze dvou důvodů. První a ten nejdůležitější byla velká síť občerstvovaček. Budu se moci tedy pořádně nadlábnout, napít, no zkrátka namastit volátko. A v lepším případě naplnit plastovou krabičku, kterou jsem doma nafasoval do prázdného baťůžku, abych jako taky něco dovezl na přilepšenou.
Druhý důvod výběru (a víc než důvod, spíš moje tužba a zbožné přání) byl počet závodníků. Přece jen se jednalo o první ročník, tak jsem očekával, že pořadatelé zapomenou zajistit účast a bude větší šance na medailové pozice. Kdybychom tam třeba běhali tři, to už je pak velká šance něco vyhrát. A předposlední noc jsem měl dokonce živý sen, jak na startu stojím sám.

Nás ,,stovkařů“ se sešlo osm. Před čtvrtou ranní, samozřejmě za tmy, zimy, deště, hladu a klasického vnitřního hlasu ,,co tady sakra takhle brzo a v běžeckým dělám“.
Vyfasujeme čipy na pípání kontrol a za zesilujícího bubnování kapek do střechy hlavního stanu lobuju za zrušení nebo posunutí závodu (o hodinu, dvě, týden, …). Neúspěšně.
Nasazuji si tedy alespoň sluchátka, abych neslyšel stále intenzivnější déšť.
Ve čtyři ráno vybíháme. Za vesnicí je první stoupání loukou asi v půlmetrové trávě. Boty jsou okamžitě durch. Do toho se spustí silný déšť a bouřka. Chvílemi mi přišlo, jako by mi někdo v pravidelných intervalech lil na hlavu kýble vody. Tato ranní idylka dostávala grády stále hlasitějšími hromy a viditelnými blesky. To se ještě více gradovalo na otevřené, asi kilometrové louce, kterou jsem přebíhal s kovovými hůlkami v ruce. Nemusím snad ani dodávat, že oblečení vydrželo být suché asi první tři minuty.
Za hodinu a něco déšť ustal a při příchodu na Komáří vížku (první kontrola po 25 km) už svítilo i sluníčko, byl nádherný výhled na hory a ještě hezčí na prohnuté stoly s dobrotami, které na nás osm čekaly. Ruce jsem si mýt nemusel, za poslední dvě a půl hodiny jsem se omyl celý. Pustil jsem se do hostiny, zapíjel to jonťákem a colou. Za pár minut jsem se s bolavým srdcem a přežraný jak vykrmené prase vydal na cestu zpět do Libouchce.

Prvních 50 km jsem dal pod šest hodin a držel jsem si krásné čtvrté místo. Převýšení na prvním úseku bylo něco kolem 1 100 metrů.
Při sběhu z kopců a celkem prudké sjezdovky mě začaly šíleně bolet kotníky a kolena. Nebylo nazbyt a na kontrole v Liboucheci jsem do sebe šoupnul jeden ibalgin, abych se mohl vůbec hýbat.
Druhý úsek, který se otáčel na Erbenově vyhlídce a končil opět po celkových 75 km v Liboucheci, jsem měl pod 9 hodin a přibíhal jsem PRVNÍ. Předchozím prvním dvěma klukům jsem odběhl na cca kilometrovém sběhu do vesnice. Za chvilku byli sice taky na kontrole, ale minimálně pro ten pocit měl běh cenu.
_______________________________________
Během předešlých 25 km jsme na cestě potkávali také další závodníky, kteří běželi ,,jen“ 50 km a vynechávali první otáčku – Komáří vížku. Většina se už vracela z jejich první a naší druhé kontroly – Erbenovi vyhlídky.
Čekal nás poslední úsek, cca 24 km, s otáčkou na Děčínském Sněžníku. Na tomto úseku jsme se měli potkávat nejenom s ,,padesátkama“, ale i ,,pětadvacítkama“, které běželi poslední, nejkratší úsek.
_______________________________________
Do posledního úseku jsem vybíhal jako první, pln nadšení, energie a sebevědomí. Druzí dva nevypadali moc svěže a já už si v duchu nacvičoval proslov, děkovačky a otírání slz štěstí, až vyčerpaně padnu za cílovou čáru.
Jak se ale říká, nechval dne před večerem. Ani já jsem v té době neměl tušení, že ještě na posledních 6 km budu sprintovat a dělat vše pro to, abych nakonec nebyl čtvrtý.

Zbývalo 24 km, ale v nohách už bylo 75. První problém nastal hned za zatáčkou, kdy jsem hůlkou zavadil o kabel od sluchátek, ten vyrval MP3 z kapsy a ta upadla někam na cestu. To mě celkem rozhodilo, začal jsem tam nadávat a hledat. Po nějakém čase přibíhá druhý stovkař. Nabízí pomoc, kterou s díky odmítám. Není možné, abych zneužíval pomoc druhých na řešení svojí blbosti. Odbíhá, já ještě chvilku hledám, ale neúspěšně. Začnu poslouchat písničky z mobilu, kde teda repertoár není moc valný… Ale dvě alba s celkem 9 dobře nahranými songy dělají maximum pro moje rozptýlení.
Běžím, běžím, snažím se stahovat asi 200 metrový náskok prvního, ale on ne a ne zpomalit. I kopce vybíhá mírným klusem. Nakonec ho dobíhám na občerstvovačce po cca 6 km.
V nohách asi 81 km, kolem deseti hodin běhu/chůze. Já grogy, on svěží. U koláčku a joňťáku se snažím nabízet remízu, že bychom jako zbytek šli spolu a případně třetímu přerazili ruku a pravou nohu, kdyby se nás snažil předběhnout. Neúspěšně. Asi 400 metrový kopec vyklusal a poté na cca 4 km dlouhé rovině jsem už jen viděl, jak se mi vzdaluje.
Říkám si, jen si utíkej, hajzle jeden sobeckej, mohli jsme se rozdělit o první místo a takhle tam budeš dřepět sám. Ve skrytu duše jsem sice stále trošku doufal, že třeba spadne ze skály nebo se na něj zřítí strom. Dokonce jsem se víc a víc přikláněl k tomu, že bych ho po hlavě vzal větví (nebo hůlkou) sám. Ale to bych ho, sakra, musel doběhnout. Svoji poslední šanci jsem promarnil v kopci.

Všem útrapám ale ještě zdaleka nebyl konec. Nejdříve jsem sešel z cesty, kdy nějaký poctivec otočil šipku vpravo před takovou cestičkou, co vedla ze srázu. Bylo mi to divné, že cesta nebyla nijak ,,zvoraná“ (mělo na ní proběhnout asi 55 lidí z řad padesátek a pětadvacítek). Ale ještě jsem se pousmál, myslel si něco o blbcích, že si toho nevšimli a vesele běžel asi 700 metrů z kopce dolů. Vůbec mi nebylo divné, že jsem nepotkával další potvrzovací značení, kterých bylo jinak po cestě spousty. Po již uvedených cca sedmi stech metrech si plně uvědomuji, že blbci nejsou ostatní běžci, nýbrž já, který ten kopec seběhl a teď se musí zase zpět vyškrábat do toho krpálu.
Na poslední kontrolu, Děčínský Sněžník, přicházím (běhání mám po 88 km plný kecky) rozbitej jak cikánský hračky. Snažím se do sebe dostat něco k jídlu, ale žaludek se mnou není za jedno. A dělat jim tam komedianta a ukazovat známé číslo ,,s polykáním šavle“ se mi dvakrát (ani jednou) nechce.
Cesta dolů je jiná, než cesta nahoru. Dost kamenitá a jak si čumím pod nohy, minu odbočku vlevo a vesele běžím pořád rovně. Až na nějakou asfaltku.
Když koukám do mapy, bez brýlí vidím prdlačky. Lidi, co chodí kolem, jsou turisti a nevědí. Ti, co by možná věděli, jsou zase Němci a těm já nerozumím.
Běžím po silnici dolů a nabírám desítky, později stovky metrů navíc. V jedné vesnici mě MÍSTNÍ občan pošle opačným směrem, než já potřebuji.
V další hospodě, kde se ptám na cestu, se začne nějaký mladý číšník v mapě prý orientovat, než mi po pěti minutách řekne, že vlastně není odsud a možná to je doprava (odkud jsem právě přišel) nebo doleva nebo rovně (hospoda stála na křižovatce). Jo, a jestli si prý dám pivko nebo něco ostřejšího. Díky bohu, že to nebylo na kruháči, kde je šest výjezdů. To bych tam kroužil ještě teď.
Nutno dodat, že vesnici, kam jsem potřeboval a kde jsem se měl opět napojit na značení závodu, byla od této putyky vzdálená asi 300 metrů a z oken byly vidět střechy domů. Hlavně, že se musí ,,orientovat v mapě“. Ani bych se nedivil, kdyby z té vesnice ten kluk byl.
Ale zkrátím to. Před hospodou byly nějaké cyklistky, které měli GPS, a správný směr mi poradily.
Rozeběhnu se, a jak přibíhám ke křižovatce, kde přebíhá trasa závodu, vidím probíhat teď už druhého a třetího stovkaře. Já jsem čtvrtý, unavený, dvě stě metrů za nimi a NASRANÝ!!!
Myslel jsem, že mě omejou. O druhé místo, které jsem si měl hezky pohlídat, se teď budu muset porvat. Kluci samozřejmě také vycítili příležitost. Necelých 10 km do cíle a my běžíme.
Doběhl jsem je, předběhl a vybudoval si menší náskok, který se opět smazal na poslední občerstvovačce 6 km od cíle.
V klidu si tam debužíruju a spoléhám, že přiběhnou a budou také odpočívat. Ale co se nestalo, přiběhnou, ani se nenapijí a s výkřikem ,,makáme“ běží dál. KURVA!!! Rozeběhnu se za nimi z kopce.
Asi 2 km dlouhý sběh je boj s vnitřním já a hlavou. A samozřejmě se soupeřem, který je pořád kousíček za mnou. Naštěstí už zase jen jeden. Seběhneme kopec, vyběhneme z lesa a běží se po cestě. Pořád si opakuji sám k sobě ,,ještě kousek, ještě kousek“, a k soupeři ,,zastav nebo chcípni ty parchante“. Nakonec ani větev ani kámen ani jedna z mých hůlek nemusela soupeře zastavovat. Byl to bolavý sval, co ho zpomalil a na chvilku i zastavil. To se ale stalo opět za zatáčkou, takže v domnění, že je pořád kousek za mnou, běžím až do cíle.
Pak už šlo všechno rychle, na prvního mám ztrátu necelých 50 min a dělám si nový osobáček na 100 km (s převýšením přes 3 000 metrů) za 12hod 6min 15s.

Trošku mě mrzí, kdybych alespoň jednou nezabloudil nebo měl trošku více sil, mohlo to být pod 12 hod. Na druhou stranu, kdyby byly ryby v pr…i, nemusí být rybníky a do dalšího závodu je alespoň motivace. Druhé, třetí a čtvrté místo bylo hodně natěsno.
V cíli už byla jakákoliv rivalita ta tam. Opět se vrátím na začátek a sám za sebe i za ostatní mohu konstatovat, že vyhraje každý, kdo takovou trasu vůbec dokončí.

Velké DÍKY patří pořadatelům za skvěle připravený závod, značení, občerstvení během i po závodu a celkové zázemí.
A další VELKÉ DÍKY patří závodníkovi, který našel moji ,,empétrojku“, předal ji pořadatelům a ti ji zase vrátili mně.
Za sebe a věřím, že i za ostatní mohu tento závod doporučit a moc rád se zúčastním dalšího ročníku (dalších ročníků).
Za jakýmkoliv úspěchem většinou stojí spousta času, odříkání, důvěry a někdy i bolesti. Ale určitě to stojí za to.
Kdo si nepůjde za svým, pořád bude dávat na názory a ,,doporučení“ druhých, nemůže v životě nikdy ničeho dosáhnout.
Mně se při běhu nebo toulání po horách perfektně pročistí hlava a čas od času přijdu i na nápady, které se dají i nějak dále rozvinout. Problém je, že si je po návratu často nepamatuju 🙂 .

Není důležité dokazovat něco někomu jinému, ale hlavně sám sobě. Zkrátka, KDE JE VŮLE, TAM JE I CESTA.