Od sběru bezinek, přes maloměstskou hospůdku a 5* hotely, až na 15 měsíců do Irska

Protože byl můj otec elektrikář a matka provozovatelka maloobchodu na vesnici a budoucí zaměstnankyně České pošty, rozhodl jsem se v patnácti letech stát číšníkem. Přijímací zkoušky na hotelovou školu jsem kupodivu udělal a měl otevřené pomyslné dveře k získávání zkušeností v novém, dosud neznámém oboru, který jsem do té doby znal jen z pozice zákazníka.

S prospěchem nijak moc valným, ale zato s chutí získat brigádu v maloměstských hospůdkách, až po 5* hotely.

Už druhý týden školy jsem začal obcházet hospody po Kolíně hledat brigádu. Zkušenosti vlastně žádné, ale zato odhodlání a hlavně chuť něco vydělat. Jednoduše jsem si dal jedno k druhému a i přesto, že mi ještě nebylo 18 let, byla jistota určité nezávislosti na rodičích, když si na své výdaje také sám vydělám.

Téměř celé své dětství jsem vyrůstal v prostředí obchodu. Respektive matka vedla na vesnici obchod se smíšeným zbožím, kde jsem měl možnost pomáhat a tím si i vydělat první peníze (kromě kapesného) a samozřejmě i pochopit, co to vlastně ta ,,hodnota peněz“ je. Celkově si myslím, že jsem v mládí nedostal nic zadarmo (až na dárky během běžných slavností, jako jsou narozeniny, svátky, Vánoce, atd.). Tím si v žádném případě nestěžuji, ale zpětně si uvědomuji, kolik mi vlastně tato zkušenost dala do budoucího života.
Těch hodin, co jsem strávil v obchodě za 25 korun na hodinu, těch hodin, kdy jsem si přivydělával sběrem bezinek nebo jezdil k babičce, kde byly za vesnicí aleje jablek a já je s bratrancem svážel do blízkého sběru (za 1 Kč/ kg). Nebo (na můj vkus až trapné) obcházení vesnice a žebrání starých novin a časopisů, které jsem poté vozil do sběru, kde za to dostal pár šupáků.
Nicméně koruna sedla ke koruně, k tomu kapesné a vše ukládání na vkladní knížku v místní poště. To bylo radosti, když mi pošta každý rok za těch pár tisíc připsala několik stovek úrok navíc.
Co jsem nepotřeboval, to jsem si nekupoval. Proč také. Vím, že jednou, asi v 10 letech, jsem jel s matkou do Prahy a v jednom velkém hračkářství jsem propadl takovému velkému traktoru s velkým valníkem. Moc jsem ho chtěl. Jen jsem na něj tehdy neměl peníze (stál třeba 1 000 Kč a já mě jen 150 korun v hotovosti). Matka mi nabídla dvě možnosti – peníze mi na něj hned dá, ale budu pracovat v krámě 50 hodin zadarmo. Nebo počkám, budu pracovat méně hodin a koupím si ho, až peníze budu mít.
Už v deseti letech jsem jí poslal do prdele. Za padesát hodin bych u ní měl 1 250 Kč, já měl 150 Kč, takže jsem potřeboval ,,jen“ 850 Kč. To už zavánělo lichvou (a to jsem to slovo v té době ještě ani neznal).
V krámě jsem sice pracoval, ale hezky za 25 Kč a intenzivně obcházel vesnici a sbíral starý papír do sběru. Shrnuto podtrženo, za měsíc jsem potřebných 850 Kč měl. Ale po měsíci práce mi zas přišlo líto, abych tu ,,dřínu“ vyměnil za traktor. Peníze přistály na knížce a začaly se zhodnocovat (a to jsem ten význam v té době ještě ani neznal).
V okolí mých kamarádů jsem byl jeden z mála, kdo si takhle spořil. Vím, že jich dost každý měsíc při převzetí kapesného hned běželo k nám do krámu a peníze utráceli. Vlastně dělali to, co viděli u svých rodičů – přijde výplata, hned vše utrácí a poslední týden už žijí na dluh. Bohužel se to s nimi přeneslo i do dospělosti, a když se na některé podívám dnes, pořád se motají v takovém začarovaném kruhu mezi výplatami a nedostatkem financí. Stěžují si na politiky, systém, ale nikdy nepřiznají, že může být chyba vlastně na jejich straně.

Ale k mým středoškolským brigádám. Třetí zářijový týden, prvního ročníku střední školy, jsem obcházel Kolín a nabízel svoje ,,bohaté“ služby.
Nakonec se jeden majitel restaurace uvolil a nabídl mi brigádu číšníka asi za 50 Kč/ hodina, čistá ruka. Bylo to o 10 víc, než mi tehdy dala matka v krámě a ještě jsem dostal napít a najíst. Plácli jsme si.
Po tomto následovala éra plesů a tanečních, kdy jsem se vypracoval ze ,,sběrače“ skla po sálech, až za bar a tím pádem i k zodpovědnější práci a většímu spropitnému. V kolínském kulturním domě mi dali asi 60 korun na hodinu ale i s dýšky byla hodinová sazba lehce přes stovku. A to už byly nějaké peníze. V 16 letech jsem si za víkend přišel něco málo přes dva tisíce korun.
Další pracovní zkušenosti sbírám ve 4* hotelu Chateau Kotěra v Ratboři a poté už jen v 5* hotelu Savoy v Praze a za úplný vrchol považuji brigádu v 5* hotelu Four Seasons v Praze.
V Praze to už začalo být o něčem jiném, než při mých začátcích v Kolíně. Minimálně 100 kačet za hodinu, dýška, jídlo, obvykle jsme jako brigádníci měli na hodinu více, než stálý zaměstnanci. Ale co hlavně, obsluha VIP klientely, správná komunikace s lidmi jak v češtině, tak i v angličtině a získávání referencí z prestižních podniků.
Kde jsou teď ty časy, kdy jsem se z Prahy vracel v 9 nebo 10 večer a poté zase ve tři ráno vstával, abych stihl vlak ve čtyři ráno a byl nastoupený v šest ráno při přípravách a obsluze na snídaních. Víkend co víkend. Prázdniny, Vánoce, Silvestr, …

Nejenom získané reference mi pomohly při letní brigádě v Manchesteru, kam jsem odjel za svým nejlepším kamarádem Michaelem (klukem, se kterým jsem se před 4 lety seznámil díky skautskému výměnnému pobytu v Anglii, udržoval s ním kontakt, hostil ho jedno léto v ČR, on mě následující v Anglii a teď mi nabídl ubytování v jeho manchesterském bytě).
První práce byla v baru, které jsem asi po 2 týdnech nechal. Další jsem si našel během týdne ve 4* hotelu v centru města a obsluhoval hosty během snídaní a obědů.
Bylo mi čerstvě 18 a čerpal první pracovní zkušenosti v zahraniční.

Po návratu z Manchestru následovala střídavá brigáda mezi Prahou (hotel Savoy/ Four Seasons) a Ratboří (hotel Chateau Kotěra).
Moje mladická nerozvážnost, v uvozovkách bohémský život a touha zkoušet, co si ještě mohu ke komu dovolit, mi vykoledovali dokonce trojku z chování a podmínečné vyloučení ze školy. Teď zpětně se tomu směji, ale tehdy jsem myslel (hlavně z reakce okolí), že tím končí svět a už budu napořád ve skupině ,,nenapravitelných rebelů“. Kdybych jen tehdy tušil, že následujících 15 měsíců natolik ovlivní můj dosavadní život, udělal bych ten průser snad o rok dříve.
Chtě nechtě, bylo načase změnit prostředí. Jako vhodná příležitost na mě vykoukla ze školní nástěnky roční pracovní nabídka v Irsku, ve 4* hotelu někde na venkově. Klasický ,,full-time job“. Neváhal jsem ani chvilinku, táhlo mi na 19. rok, přerušil jsem školu, doma se moc neptal a odletěl. Psal se konec května roku 2008.