Rozhovor těsně po dokončení potulky

690 kilometrů je plus mínus 690 000 metrů naší krásné země. A já na každý jednotlivý metr spočinul během deseti dní alespoň 2x.
To je něco, co by se mělo objevit ve všech světových denících od New York Times až po Severokorejský samizdat.
Bohužel o mé autentické zážitky neprojevil zájem ani náš vesnický občasník. Hold je doba už taková a žádná srážka s autem, blbcem či jiné čtivé neštěstí nenastalo.
Každopádně pro ty, co se dostali až sem, ať už z důvodu zájmu nebo prachobyčejného zabloudění, nabízím několik řádků o této unikátní potulce.

Rozhovor pořízený těsně po dokončení pochodu (tj. v úterý, 10. 9. 2019, kolem 3 hodiny ranní a ránem). Exkluzivní rozhovor Josefa Holoubka (J. H.) s Josefem Holoubkem (J. H.):

J. H.: Kdy mě napadlo, že bych se o to mohl pokusit?
J. H.: Ve chvíli, když jsem se už poněkolikáté zapotil při zavazování bot.

J. H.: Šel jsem celou trasu nebo jsem někdy popobíhal?
J. H.: Za celou dobu jsem popoběhl všehovšudy 3x. Poprvé v Praze, když jsem běžel na vlak, podruhé někdy v půlce cesty během zkratky kolem včelích úlů a potřetí cirka dva kilometry od Litomyšle, když mi nepomohlo zaříkávání ,,lepší v porcelánu hovno mít, nežli v lese řiť lopuchem dřít“. Zaříkadlo nepomohlo.

J. H.: Objevily se po cestě nějaké krize?
J. H.: Hned první den ráno po zazvonění budíku v pět hodin.
A ještě vlastně byla jedna už první den večer, když jsem souhrou náhod (zpožděný vlak a moje lenost) zůstal stát uprostřed lesa bez světla. Čelovka se mi v batohu zapnula a když jsem jí dal za tmy na hlavu, nesvítila. Už se mi to nechtělo měnit, tak mi posloužila svítilna v mobilu. Baterka došla jako na potvoru ve chvíli, když jsem sešel z cesty do lesa.

J. H.: Měl jsem nějakou negativní zkušenost s lidmi na cestě?
J. H.: Jednu jedinou a ještě úsměvnou v Aši na benzinové pumpě. Chtěl jsem si načepovat vodu a paní byla neoblomná. Prý jen pro zákazníky benzinky a ať si koupím tatranku.
Ne, že bych si nechtěl koupit tatranku, ale už ze zásady si v Evropě nekupuji pitnou vodu, když všude teče zadarmo.

J. H.: A co positivní zkušenosti s lidmi?
J. H.: Těch bylo naopak spousta. Počínaje těmi, kteří mi přes noc dobíjeli power banku a nechali přespat, přes několik těch, kteří mi dali něco k jídlu nebo dotáčeli vodu a konče všemi, kteří mi po cestě psali milé zprávy.

J. H.: Kde jsem vlastně po cestě všude spal?
J. H.: Vedou železniční stanice. Celkem jsem spal přímo na nádraží nebo těsně vedle čtyřikrát. Musím zpětně poděkovat opravdu milému a ochotnému personálu. Většinou jsem tam přišel po desáté večer a nějak se v kostce snažil shrnout svůj příběh (jdu pěšky, potřebuji dobít power banku, jsem zlomenej jak luk a nechci se moc vybavovat, mohu tady přespat, ráno zase brzo vypadnu).
Poté benzinové pumpy, kde jsem použil stejný scénář pro nádraží.
Potom byla jedna noc na západním cípu a jedna noc na východním cípu republiky. A tři noci někde uprostřed vesničky nebo města.
Celkem se bavíme o 11 nocích.

J. H.: Co mi hodně pomáhalo během potulky?
J. H.: Jednoznačně moje přítelkyně. Je hodně povzbuzující, když si mohu s někým zavolat, vím, že na mě někdo doma čeká a celou dobu mě povzbuzuje.
Od čtvrtého dne mi začaly blbnout mapy (mazaly se) a já byl chvílemi úplně bez trasy. Opět mi pomohla, když mi trasu upravovala a poslala emailem.
Dále všichni ti, co mi už od prvního dne psali, že to dám. Cítil jsem k nim závazek. I přesto, že si asi těžko uvědomovali, jaké je třeba čtvrtý den vstát, mít v nohách 210 km a další 70 před sebou. Nicméně jakákoliv podpora moc pomáhala hlavně od 8. dne, kdy začalo pořádně pršet.

J. H.: Je něco, co nešlo úplně podle plánu?
J. H.: Určitě připravená trasa se během pochodu měnila. Jednak jsem začal více chodit po silnici, protože si nohy zvykly. Silnice kupodivu ušetří dost kilometrů a i výškových metrů. Na druhou stranu i při cestě do kopce po silnici se dá jít stabilním tempem, než po turistické značce nahoru a dolů.

Další problém nastal osmý den ráno (respektive už sedmý večer), když začalo pršet. Jít 70 km v rozmočených botách si také vybírá své. Už po hodině v bazénu je kůže vrásčitá a tady bylo těch hodin za den třeba 12 nebo 13.
Ale pršet mohlo už první den. Celkově bylo počasí lepší než horší.

Pak ještě ty ideály… Chtěl jsem si cestu užívat, zastavovat se na zajímavých místech, pořizovat fotky nebo videa a zkrátka to pojmout jako pěknou několikadenní potulku.
To při tomto druhu potulky nešlo.
První den jsem byl servaný a jen sebou šlehnul do stanu. Tak to šlo i následující dny.

J. H.: Jak vypadal můj běžný den potulky?
J. H.: Ráno jsem potřeboval co nejdříve vstát, což se mi i většinou povedlo. Poté jsem hned vyrazil.
Z 24 hodin každý den jsem si odečetl cirka 9 hodin spánku (včetně půl hodiny po probuzení a před spaním na balení a stavbu stanu).
12 hodin bylo minimálně na pochod a zbylé tři hodiny na přestávky.

V praxi to vypadalo tak, že dopoledne jsem šel hodinu a půl a 10 – 12 minut pauza. Zhruba od páté hodiny pochodu už jen hodina chůze a 15 min pauza. Samozřejmě to vždy bylo podle nálady a únavy… Většinou jsem odpočíval déle přes den na úkor spánku.
Těch 15 minut utíká pekelně rychle. Přišlo mi, že jsem pořád šel.

Každý večer po celém pochodu nastala další část dne. Najít místo na spaní, někoho, kdo by mi dobil power banky a ideálně mě přes noc nevyhodil.

J. H.: Chtěl bych ještě něco na závěr říct?
J. H.: Ano. Na závěr bych chtěl ještě udělat PR našemu spolku easydirection.org. Během potulky jsem propagoval náš pilotní projekt První Smysluplná Úklidová Pyramida.
Budu rád za každého, kdo nás bude sledovat a zapojí se.

J. H.: Děkuji za rozhovor.
J. H.: Rádo se stalo 🙂 .