www.josefholoubek.cz - Nezávislý mladý dobrodruh s touhou po cestování a chutí na překonání výzev
english czech

Není natolik vzdáleného cíle, aby jeho dosažení nestálo alespoň za pokus...

Trek kolem Annapurny -> Přesun z KTM do Besi Sahar a ještě trošku dále…

Vycházení ze zkušeností z jara se ukázalo jako nedostatečné. Sice jsem na autobusové nádraží trefil, ale nikdo mi nedokázal poradit, odkud autobus jede. Občas někdo ukázal směrem jakoby za roh, ale tam mi buď nerozuměli a já zase nerozuměl jim.
Internet mi poradil, že musím jet do Dumre a tam přestoupit na jiný bus směrem do Besi Sahar. Vše byly ale jen diskuze lidí, tak mě napadlo, že bych se přece jen mohl zeptat na recepci hotelu. Jsou místní a tak by toho mohli vědět trošku víc.
Rázem jsem pochopil, co mysleli na předešlém autobusáku tím ukazováním jakoby za roh. Nemysleli za roh, ale na jiné autobusové nádraží. Podle google maps a mapy.cz to bylo asi 2,5 km od hotelu, protože se muselo celé velké nádraží obcházet díky zdi kolem. Jsme ale v KTM a tím pádem k žádnému obcházení nedošlo. Zeď byla na mnoha místech rozbitá, rozebraná nebo tam vůbec nebyla.
Mezi spousty autobusů, potulných psů, hromad odpadků jsem hledal nějakou budku, kde koupit jízdenku. Během chvilky si mě odchytl jeden z náháněčů, zeptal se, kam jedu a předal mě druhému. Ten se mnou popošel asi 20 metrů a putoval jsem pod křídla třetího, který mě už dovedl k budce s jízdenkami. Za 360 rupií (cca 3,5 dolaru) mi přidělili sedadlo 3B, mého dalšího společníka na cca 7 hodinovou cestu ve vzdálenosti asi 130 km.
Z tohoto druhého nádraží už jsou přímé spoje přímo do Besi Sahar.

Jízda sama o sobě je velký zážitek. Každý autobus má takové dva pikolíky/ naháněče, kteří stojí u otevřených dveří a pořvávají na lidi v jazyce mě neznámém. Většinou to jsou pouze takové skřeky. Nicméně i na to lidi reagují a autobus se začíná (během jízdy) plnit. Ve většině případů novým cestujícím pouze přibrzdí.

V Besi Sahar jsem si přeorganizoval věci. Hlavně elektroniku, doklady a peníze, které jsem měl pořád u sebe. Teď už to dostalo své místo v batohu.
V první restauraci, kde mají možnost připojení na wi-fi a také elektrickou zásuvku, sedám na pozdní oběd. Začal mi něco nabízet, na vše jsem přikývl a čekal, co to bude.
Odtud je ještě možnost dalšího přesunu autobusem. Já už byl ale rozhodnutý cestovat po svých.

Rovných 32 kilo redukuji podle toho, jak mám plné lahve s vodou. Na začátku se jde poměrně dobře. Žádná velká stoupání, jen občas nahoru a dolů, ale hlavně to je pořád ve výšce cca 1 000 metrů.

Do první zastávky, cca 8 km vzdálené vesnice, Bhulbhule, mi to trvalo asi 2 a půl hodiny. Procházelo se menšími osadami a samotami, kde si lidé žijí svým životem. Hodně se sklízelo na polích a vymlacovalo (asi obilí).
Každou chvilku jsem stavěl a pořizoval fotky.

Do vesnice se schází z takového prudkého kamenitého kopce. Ke všemu se jde serpentinami po úzké pěšině. Já jsem už přicházel za hodně velkého šera, až tmy. Asi kilometr před vesnicí najednou ze tmy vyšel Nepálec a jako jestli hledám hotel, chci jíst, spát, atd. atd. atd.
Nedal se odbýt a vedl mě až téměř na konec vesnice, kde mě vítězoslavně předal majiteli. Ten už mě chtěl vést na cimru, kdežto teď jsem měl pořádně možnost vysvětlit, co vlastně chci. Horkou čokoládu.

Nevím, jestli to je tím, jak v uvozovkách člověk na takovém treku strádá, ale přijde mi, že tu (v Nepálu) mají nejlepší horkou čokoládu, co jsem dosud měl.

S majitelem jsem se dal na chvilku do řeči a zeptal se ho na informace k mé plánované cestě. Nechci jít vyloženě turisticky přecpanou trasu, ale spíš po vedlejších, ne tak navštěvovaných trasách, po okolních kopcích a sedlech.
Jedna taková vede z osady (vesnice) Syange (1 100 m. n. m.), přes sedlo Namun Bhanjyang (5 560 m. n . m.) a končí v osadě Danakyu (2 190 m. n. m.). Údajně se to dá přejít.
Do Syange bych chtěl dojít následující den, zjistit více informací a pokud možno začít stoupat. S postupnou aklimatizací a příznivému počasí bych tam v neděli rád přespal.

-> Jak můžete vidět podle itineráře, tak moje plány vzaly za své hned druhý den. V mapě jsou sice trasy vyznačeny. V reálu ovšem procházíte údolí a po obou stranách máte zhruba kilometrové stěny hor, kudy opravdu žádná cesta nevede 🙁 .

Stan jsem stavěl u cesty na nějakém skladišti suti. V noci mě vzbudilo občasné projíždění aut nebo motorek, ale ráno tam začal bagrista lifrovat štěrk na náklaďáky a to byl můj vynucený budíček.

Nezbývalo, než si zabalit věci a vydat se dál na cestu. Teď sedím na zahradě jednoho z ,,hotelů“ asi v osadě Nandeswarna, piju horkou čokoládu, dobíjím elektroniku a s nelibostí sleduju tu těžkou svini, co si budu muset dát zase na záda…

logo-osobni

Publikováno: 17.11.2016 15:45