www.josefholoubek.cz - Nezávislý mladý dobrodruh s touhou po cestování a chutí na překonání výzev
english czech

Není natolik vzdáleného cíle, aby jeho dosažení nestálo alespoň za pokus...

Z rumunských hor až ke Drákulovu hradu

Překonávání vzdáleností, výšek a výzev mě pořád lákalo a přitahovalo. Na začátek května 2011 jsem naplánoval navštívení rumunských hor. Těch nejvyšších – pohoří Fagaraš.
Cesta se otestovala během únorové cesty do Istanbulu. Země na mě v té době působila natolik ,,exoticky“, že jsem si ji chtěl prohlédnout více, než jen ze sedadla spolujezdce. Zabalit batoh, domluvit sraz s kamarádem za dva dny v rumunském městě Sibiu a hurá na odpočívadlo vedle dálnice chytat stop směrem východní Evropa.

Tentokrát bylo štěstí na mé straně. Jednak bylo hezké počasí a také mi u Brna zastavil rumunský kamioňák, který jel až do Aradu (sever Rumunska). Spolu jsme tedy projeli zbytek Čech, část Slovenska a také celé Maďarsko. Další den, asi v jednu ráno, mě vysazoval někde pár kilometrů za čárou a já si začal, za mírného mžení, stavět stan. Díky velké únavě odpadla starost z napadení, okradení nebo obtěžování potulnými psy, kterých bylo všude víc než dost. Padl jsem do stanu a spal jak malé dítě.

Následující dopoledne bylo otázkou několika stopů pokořit úsek mezi Aradem a Sibiu. Přijel jsem s předstihem a Martin, kámoš, co měl jít do hor semnou, měl dorazit až následující den dopoledne. Taky chytil Rumuna, ale ten jeho na rozdíl od mého předchozího řidiče dodržoval povinné přestávky.

Celý den se tedy nesl touláním po Sibiu a odpoledne hledání vhodného místa na přespání. Jako nejlepší se ukázal park kousek od centra města. Druhý den, když mě budil pochůzkář, mi sice bylo řečeno, že je to jedno z nejnebezpečnějších míst v Sibiu, ale což, noc jsem přežil.
Větší problém představovalo horšící se počasí. V ne zrovna mírném dešti jsem už spolu s Martinem praktikoval zrychlený přesun do Sebesu de Sus, naší výchozí vesničky do hor.
Rychlý přesun to tedy nebyl a už asi po třech kilometrech jsem začal vyjednávat na benzince s pumpařem, nějakým dědou se žigulíkem a nakonec s taxikářem a handlovat cenu za převoz. Nakonec se uvolil taxikář, který víc než slitování s námi očekával tučné ryto. 10 euro za osobu nám ušetřilo zbytek dne šlapání po asfaltu a během půl hodiny jsme se už nastupovali do prvního stoupání za vesnicí.
Síly ubývaly a déšť začal přibývat na intenzitě. Po pár kilometrech jsme u prvního lesíka šlehly s batohy a začali rychle stavět stany.
Do půl hodiny plápolal oheň, od kterého jsme naivně očekávali pomoc při sušení promočeného oblečení. Výhoda divočiny a absence lesníků nám umožnilo stopit několik soušek, které jsme lámali v okolí našeho ,,tábořiště“.

Druhý den nastal křest ohněm. Ani jeden z nás neměl dosud zkušenosti s takovým druhem trempování. Rvali jsme nacpané a těžké krosny do kopce, který neměl konce. To, kam jsme šlapali, připomínalo pěšinu jen vzdáleně.

Za dopoledne a část odpoledne jsme se konečně dostali k horské chatě, která byla zatím opuštěná. Po krátkém odpočinku nastal poslední úsek dnešního trápení a to výstup na hřeben. Cesta měla trvat asi hodinu. Za dvě hodiny jsem stál na hřebenu a rozhlížel se za šíleného větru do bílého okolí. Všude byl sníh.
Tehdy jsem udělal první rozumné životní rozhodnutí v horách. Otočil jsem.
Martin se na to ,,vysral“ už asi o hodinu dříve. A to doslova. Při pocitu, že bychom měli v tomhle jít bez mapy, zkušeností a Martin v teniskách, dalších 80 km vypadalo nereálně až nemožně.

Slezli jsme k opuštěné chatě a v její kůlničce jsme si začali chystat nocleh. Nad ohněm dosušili oblečení, připravili večeři a plánovali co dál. Ani jednomu se po 4 dnech na cestě nechtělo ještě domů.

Nejrozumněji vyznělo to, že zkrátka Fagaraš objedeme stopem a dostaneme se do města Brašov. Během dopoledne jsme už stáli na silnici v podhůří a stopovali. Na dva stopy a za cca tři hodiny jsme stáli na náměstí v Brašově. Dokonce jsme jeli spolu. Vlastně všechny stopy až na Slovensko byly společné.

Z Brašova jsme stopovali do Branu, kde je slavný Drákulův hrad. Dovnitř jsme nešli, ale prošli okolí a spali na palouku nad hradem.
Stany jsme postavili už za setmění a po večeři šli rovnou spát. Ráno nás trošku vyděsila velká jáma kousek od nás v lesíku a v ní hozený dřevěný kříž zbouchaný z dvou kůlů. Do teď nevím, co to mělo znamenat, protože místo, kde jsme se ten večer pohybovali, nebylo nijak moc přístupné a nepřišlo mi to jako nějaká atrakce pro turisty.

Drákulův hrad jsme si v pomyslném seznamu odškrtli a rozhodli se vyrazit na Slovensko, kde v tu dobu zrovna probíhalo mistrovství světa v hokeji.
Přes Rumunsko jsme cestovali v nákladní dodávce, kde nás dokonce nechal řidič přespat mezi paletami se zbožím. Další den nás za pomoc s vykládáním hodil ještě o kousek dál, až na hranici s Maďarskem.

Tady se na nás usmálo štěstí v podobě řidiče, co jel pro nějaké turisty (alespoň tak to z naší konverzace rukama nohama vyznělo) do Paříže. A řídí přes Vídeň.
Ono, když se řekne, že jedou přes nějaké město, tak to nikdy není přes centrum. Kolem půlnoci nás vyhazoval na benzince někde u Vídně.

Během cesty od nás chtěl pasy na nějakou kontrolu, které nám nevrátil do našeho výstupu ve Vídni. Začal po nás chtít nějaké peníze, jako, že to nebylo svezení stopem, ale je vlastně taxík.
Mohlo nás napadnout, že kuje nějaké pikle. Vzhledem i postavou připomínal obyvatele v polorozpadlých panelácích Šluknovského výběžku. Poslali jsme ho někam a vyfotili si auto, včetně poznávací značky s tím, že okamžitě voláme policii. Pasy po nás hodil a uháněl pryč.

Místo pro stany se našlo opět kousek od benzinky, kde jsme potkali další dva stopaře. Do Vídně (do centra) nás odvezl mladý řidič ve sportovním BMW.
V té době jsme byli už deset dní na cestě, nemyli se a jemu bylo asi blbé, nás odmítnout, když si přičichl…
S organizací sobě vlastní jsem se ujal nakládání bagáže. Jedna velká krosna našla místo v kufru (kam se vejde leda tak bageta) a druhá vedle mě za řidičem.
Za odpoledne jsme proběhli centrum města a mazali na periferii k Dunaji, která nám měla po už pomalu jedenácti dnech poskytnout tak vytouženou očistu.

Následující den nás Slovensko přivítalo svojí hokejovou náladou. Přes řeku s výhledem na Hrad jsme si udělali jídlo, uložili si bagáž v knihovně a vyrazili do hokejové vesnice koukat na hokej.
Už za setmění jsme zase šlapali plně naložení po chodnících podél silnice směrem na benzinku, kterou jsem na mapě našel někde na periferii.

Poslední etapu do Čech absolvoval každý sám. Já byl odpoledne na Sázavě a vlakem pokračoval domů.

Rumunsko mi v první řadě ukázalo, že to není v žádném případě nebezpečná země. Spal jsem u lidí na zahradě, cestoval s několika řidiči, byl v neustálém kontaktu s lidmi v místech, kudy jsme projížděli nebo trávili noc. Ano, člověk musí být obezřetný a někdy více ve střehu, ale to na vánočních trzích na Staromáku také…

logo-osobni

Publikováno: 2.5.2011 17:16