EBC trek – Vzbudily mě maminy, nahoru/ dolů políčky a vesničkami, až po krupobití ve 3 500 metrech

Mysl míní, lenost a únava mění. Z předešlého dne jsem věděl, že slunce vychází kolem šesté ranní a zapadá kolem šesté večer. Ideálně vstávat před šestou, abych měl celých cca 12 hodin na přesun. Ale…

Spal jsem tak dlouho, dokud jsem neotevřel oči. Po 14 hodinách spánku mě vzbudilo brebentění v blízkosti stanu. Otráveně jsem vykoukl a tam dvě maminy s dětmi na zádech. Nic podobného na svém políčku asi ještě neviděly. Vzrušeně debatovaly a koukaly na mě. Během mojí snídaně a následného balení vše pečlivě sledovaly. Pokud by byly poznamenané novodobou ,,módou“, určitě by si pořídili několik ,,selfíček“.

První ráno v opravdovém Nepálu začalo. Chaos z předešlého dne na autobusovém nádraží nepočítám. Větším záchytným bodem měla být vesnice Shivalya asi dvě hodiny chůze od místa mého tábora. Večer jsem trošku bloudil a potřeboval jsem se dostat zpět na trasu. To mi zabralo nějaký čas při vymotávání se z terasovitých políček zpět na cestu. Značení cesty je poměrně přehledné. Jdete podle kruhů, které jsou nasprejované buď na stromě nebo kamenech. Na rozcestích je nakreslený u špatného směru ještě kříž. A i kdyby ani tohle nepomohlo, stačilo se vždy jednoduše zeptat. Žádná jazyková bariéra nikdy nenastane. Stačí říct název místa a lidi už správný směr ukážou.

V obci Shivalya je zároveň první check-point (kontrolní stanoviště) při vstupu do prvního parku mezi Jiri a Luklou. Jak už jsem psal dříve, hned si mě odchytli a za 40 dolarů jsem si musel koupit povolení.
Hned za vesnicí následuje první větší stoupání (cca 470 metrů převýšení) do osady Bhandar (2 190 m). Podle mapy měla cesta trvat kolem pěti hodin, ale já už tam byl za hodiny čtyři. A to jsem si ještě po cestě udělal polévku.

Trasa mi poskytovala nejenom nádherné výhledy, ale zároveň pohled na klasický a v jistém směru i pohodový život Nepálců v této oblasti. Vše má svůj čas a nikdo nikam nespěchá.

Z osady Bhandar jsem plynule pokračoval směrem do další vesnice Kinja (1 630 m). Mapa napovídala, že cesta povede víceméně z kopce, takže 3 hodiny do setmění měly bohatě stačit. Vlnitá trasa plán trošku protáhla, tím pádem jsem opět scházel k několika světýlkům pode mnou za tmy. K mému zklamání mi místní prozradili, že to ani není Kinja, která je asi 20 min chůze. Jak já jsem se už těšil, že si udělám jídlo. V břiše mi už nějaký čas vyhrávala kapela ,,bručák“ a sólo měl zrovna její sólista ,,Kručák“. Chtě nechtě, vydal jsem se tím směrem. Bohužel mě zastavila řeka. Celkem rozbouřená. Po kamenech jsem sice došel do půlky, ale pak už to bylo o hubu (hlavně, když jsem měl na zádech těžkou krosnu). Most tu sice někde byl, ale ve tmě jsem ho neviděl.
Azyl pro nadcházející noc mi poskytlo malé políčko poseté kupkami hnoje a připraveno k zorání. Našel jsem si ,,nekontaminovaný“ plácek, postavil stan, udělal vytouženou polévku a usnul.

Následující ráno mi opět zpříjemnil někdo z místních. Během balení ke mně přišel zhruba desetiletý ušmudlaný kluk. Začali jsme si povídat a dost mě překvapila jeho znalost angličtiny. Chodí do školy vedle do vesnice (Kinja) a zároveň mi ukázala, kde je most přes řeku, který jsem v noci nemohl najít. Ke konci na mě začal loudit věci. Začal u zapalovače, pak se mu zalíbila propiska a nakonec by nepohrdnul nějakými rupiemi nebo dolary.
Už to bylo po několikáté. Až pojedu příště, musím si s sebou vzít nějaké lehké cetky pro děti (propisky, samolepky, atd.). Zkrátka co moc neváží a udělal bych jim s tím radost.

Tento den měl být (z hlediska nastoupaných metrů) asi nejhorší. Na relativně krátkém úseku bylo převýšení kolem 1 930 metrů.
Do zhruba dvou tisíc to byla pohodička. No pohodička – šlo se těžko, ale dalo se to hezky udýchat. Poté už začalo být znát, že tu je přece jen o něco méně kyslíku.
Váha batohu (cca 26 kg) byla znatelná.

Trasa sama o sobě nijak zajímavá nebyla. Šlo se pořád do kopce. Dost sprostě jsem nadával. Jen co jsem si myslel, že bude za zatáčkou rovinka, tak se ukázalo další stoupání. Alespoň, kdyby se to nějak více klikatilo, ale každý úsek měl třeba sto až sto padesát metrů a pořád dokolečka.

Cestou jsem míjel malé usedlosti a zemětřesením zničené budovy. Některé byly úplně zničeny, některé jen poničeny a zamčeny, některé zničené už opravovali. Někde nabízeli ubytování a také jídlo a laskominy. Kšefty tady asi moc nejdou. Na pár věcí jsem se podíval a bylo to prošlé od jednoho měsíce do půl roku. Na kvalitě to ale nic nemění. Při cestě z Kathmándů do Jiri jsem si za 40 rupií koupil brambůrky, které byly prošlé pět měsíců. A jak mi šmakovaly.

Ve výšce 3 220 metrů v polorozbořené osadě Goyam jsem rezignoval a zaplul do první budovy, kde nabízeli občerstvení. Po téměř šestihodinovém stoupání bylo v nohách víc výškových metrů, než měří Sněžka. Zasloužil jsem si občerstvení. Nehledě na to, že se začalo zatahovat, padal mlha a celkově se schylovalo k bouřce.
Kromě staré paní, která se starala o pohodlí návštěvníků, tu byla také mezinárodní skupina trekařů (Belgičanka, Ind, Polák, Francouz + další národnosti, které jsem zapomněl). Všichni tu pro dnešní den končili a plánovali přespat. Já měl v plánu ještě kousek vystoupat. Nabízenou polévku jsem odmítl s tím, že jich mám plný batoh a předešlé i následující dny budou hlavní chod na mém potulkářském menu. Objednal jsem si moučné placky s medem. Paní domácí mi nabídla dvě, tak jsem si objednal čtyři. Původní plán, že dvě sním a dvě nechám na později, vzal rychle za své.

V této výšce a čase bylo venku asi kolem nuly. Společnost byla příjemná, čaj a jídlo moc dobré a přiznám se, že se mi moc nechtělo odcházet.
Ale zkrátka, co ujdu dnes, o to kratší budu mít zítřek. A pořád jsem měl zafixováno, že ještě tři sta výškových metrů a pak jen z kopce. Jak nesnáším scházení z kopce s krosnou, tak jsem se na to po dnešku celkem těšil.
Venku čas od času spadla kapka deště. To mi nijak nevadilo, protože mi řekli, že když tady ,,dole“ prší, tak nahoře v sedle sněží.
.
Pomalu jsem vystoupal a mírné kapání se změnilo ve větší poprchávání. S přibývající výškou začaly padat malé krupky a déšť. Sice jsem šel takovým prořídlým lesíkem, ale jakmile se nade mnou objevil blesk a po chvilce zahřmělo, řekl jsem si, že nebudu nic riskovat.
Už jsem ale šel více méně po rovince a ve sněhu. V předchozí osadě mi řekli, že je ještě po cestě jedna. Trošku jsem se bál, že mi špatně rozuměli, protože teď už jdu po rovince (tedy přecházím sedlo) a už půjdu dolů.
Počasí se začalo rapidně horšit. Jednak bylo vidět tak na deset metrů a déšť s kroupy zesiloval. Už jsem chtěl švihnout s batohem a začít stavět stan. Ale řekl jsem si, že ještě půjdu pět minut. Jako zázrakem jsem ušel asi 100 metrů a v šeru jsem viděl siluetu domu. I kdyby to byl jeden z těch zbořených, tak pořád tam nějaký přístřešek bude. Přidal jsem do kroku a samozřejmě déšť začal také zesilovat. Vběhl jsem pod stříšku, a jak jsem ucítil kouř, bylo vyhráno. Jsou tu lidi.

Přešel jsem si na opačnou stranu domu a hned mi otvírala mladá holčina a z místnosti se smála její bábina. Bohužel ani jedna neuměla anglicky.
Ještě se mi hlavou honila myšlenka, že si tu dám čaj a půjdu dál nebo si alespoň postavit stan. Se zhoršujícím se počasím jsem to asi během pěti minut zavrhl. Když už nic jiného, tak budu mít suchý stan.
Po chvilce tu procházeli v tom strašném marastu ještě dvě holčiny. Bába s vnučkou na ně začaly křičet a zvát je na čaj. Toho jsem využil, protože obě mluvili lámavou, ale v dané situaci naprosto dostačující AJ.
Dal jsem si první čaj, zjistil, že jsem plus mínus pod sedlem, tedy asi ve výšce 3 400 m. Ideální na aklimatizaci.

Velký rozruch nastal, když jsem vyndal počítač. Měl jsem čas, tak jsem si chtěl sepsat první zážitky.
Všechny tři holčiny se seběhli kolem mě a pozorovaly, co dělám.
Po asi hodině museli dvě z nich zase pokračovat v cestě, tak si přisedla i bábina, aby viděla, jak technika od jejího mládí postoupila kupředu.

Nakonec jsem se rozhodl přespat v jejich nabízené ubytovně. Spal jsem sám asi v pětilůžkovém pokoji za 100 rupií.