EBC trek – stoupání, klesání, stoupání a zase klesání…

Klasicky jsem měl nastavený budík na šestou hodinu a v deseti minutových intervalech ho posouval až do 7:20.
Spal jsem sám ve čtyřlůžkovém pokoji, který byl ještě ve vedlejší budově, než jsem předchozí večer jedl.
Proto mi nemohl nikdo nadávat, že si tu dělám snídani. Opět ovesné vločky, müsly a med. Už mi to začíná lézt ušima, tak měním metodu a dávám tam více vody. Mám to jak polévku a rychleji to do mě vklouzne.
Fascinuje mě, jak mi snídaně a zabalení věcí trvá vždycky takovou dobu. Odcházel jsem hodinu a čtvrt po definitivním rozhodnutí, že vstanu.

Čekal mě přechod sedla Lamjura La (3 530 mnm). Vzhledem k tomu, že jsem spal těsně pod sedlem, měl jsem to kousíček nahoru. Poté to už bylo více méně po ,,rovince“. Asi půl hodiny mě následoval i jeden pes. Celkem se mi to hodilo, protože přes noc napadl sníh a já čas od času nevěděl, kam přesně jít. Pes věděl. Asi to nešel poprvé.

Při scházení jsem procházel kolem domku, kde mě i nutili do čaje. Odmítl jsem. Zase bych se tam rozseděl a každá taková půl hodinka mě večer mrzí, když musím jít za tmy.

Zhruba čtyřkilometrový sestup do vesnice Junbesi (2 700 mnm) mi trval věčnost. Jednak byl všude napadaný sníh, cesta se klikatila lesem a docela to klouzalo. Každý krok jsem musel dělat s rozmyslem. A to vás za chvilku přestane bavit, když táhnete 25 kilovou krávu na zádech a pořád se musí koukat pod nohy.

Před Junbesy jsem si ještě udělal oběd. Svítilo sluníčko, tak jsem vytáhnul i solární panel a začal dobíjet baterky.
Vše bylo OK, než tam přišel jeden Nepálec a začal mi vykládat, že to je policista a má támhle opodál policejní stanici. Ten barák jsem viděl a do policejní stanice to mělo dost daleko.
Byl jsem unavený a on se pořád vyptával na ty samé otázky a neustále okouněl kolem mých věcí. Začal jsem to tedy všechno pomalu dávat nejdříve na jedno místo (jako obvykle mám vše roztahané) a poté do batohu nebo připnout na něj. Najedl jsem se, vše zabalil a odcházel. On tam pořád seděl na stráni.
V Junbesi mě hned na začátku upoutala tabule, kde prezentovali místní pekárnu s výborným chlebem. Zajásal jsem. Konečně budu moci využít čtyři paštiky, co s sebou táhnu a trošku změnit jídelníček. Z mého nadšení mě rázem vyvedl majitel místního hotelu, který mi řekl, že tu pekárna sice byla, ale zničilo ji zemětřesení.
Doplnil jsem tedy vodu a vyrazil dále.

Na další cestě přes osadu Phurteng nebylo nic zajímavého. Snad jen nádherné výhledy. To se ale dá nejlépe popsat na fotkách. Cesta nebyla (až na počáteční výstup) nijak náročná. Vystoupalo se do určité výšky a poté se šlo po vrstevnici asi v půlce kopce (hory).

Další destinace se stala vesnice Ringmu (2 720 mnm). Po cestě sem jsem se různě předháněl s jedním trekařem ze skupiny z předešlého dne. Měl více energie, tak ostatním odešel. Když měl pauzu on, předešel jsem ho já a zase obráceně.
Už mi docházely síly a ještě klasicky těsně před Ringmu byla řeka a přes ní most. Problém je, že se musí sejít dolů do údolí, přejít most a zase stoupat nahoru. To je tady pohádka všedního dne.
Těch posledních 20 min bylo šílených. Ale došel jsem.
Začalo jemně pršet, proto jsem zašel do hostince a dal si dva tibecké chleby s medem. Ty už nikdy více. Je to taková smažená křupavá placka. Něco jako kreker. Mastné, křehké, zkrátka na prd.
Venku se rozpršelo a já si pořád hrál s myšlenkou, že tady zůstanu a půjdu až druhý den. Na druhou stranu jsem byl vytrénovaný ze Skotska. Objednal jsem si teda ještě konvičku čaje (bylo v tom asi 7 plných hrnků), vytáhnul pláštěnku a vyrazil směr sedlo Taxidu La (něco kolem 3 000 m. n. m.) a vesnici Taxidu (2 960 m. n. m.).
V Taxidu bylo něco kolem půl páté a do další osady Nunthala to mělo být něco pod dvě hodiny a ještě z kopce. Chytil jsem druhý dech a vyrazil.
Sice nepršelo, ale cesta byla šíleně rozmoklá, kamenitá, kluzká a bahnitá. Zkrátka oranice. Do té doby jsem ještě nevěděl, co to takto způsobuje (druhý den jsem zjistil, že tudy neustále chodí karavany oslíků).
Totálně vysílený jsem dorazil někdy před osmou hodinou. Za svitu čelovky se jde takovou cestou děsně pomalu. Zlatá cesta nahoru, ale směrem dolů se musí dávat pozor dvakrát víc. Nehledě, že to, čím jsem šel, bylo ,,říznuté“ výkaly oslíků. A rozhodně jsem se v tom nechtěl vyválet.
Tuto noc jsem byl rozhodnutý spát ve stanu. Nikde ale nebylo žádné volné místo. Na dvou místech mě rovnou vykázali (raději jsem se ale před tím zeptal).
Nakonec jsem našel jednu lodgii, kde mi nabídli ubytování ve dvoulůžkovém pokoji (kde budu sám) za 100 rupií. Hned jsem to vzal.
Byli trošku zklamaní, že jsem tam nevečeřel. Vybalil jsem si věci, lehnul a hned spal. Na cestě jsem byl přes 11 hodin a měl toho plné kecky (teda pohorky).