Trek kolem Annapurny -> Kontrasty v Kathmandů

Nějaký čas jsem přemýšlel, jak nazvat tento článek, aby nejvíce vystihoval fotky, které jsem dnes pořizoval během bloudění, zorientování se a opětovném bloudění po centru města a jeho blízkého okolí.
Kontrasty… Řekl bych, že to asi nejvíc vystihuje při porovnání např. s Českou republikou nebo většinou zemí ve vyspělé části světa. Na druhou stranu uvidíte i dost protikladů přímo ve městě. Ať už rozdíly mezi chudou a bohatou částí obyvatelstva, budovami, tak hlavně stylem chování. Buď se strašně spěchá (kamkoliv) nebo vidíte lidi, jak v klidu relaxují, popíjí čaj, pokuřují a jen sledují okolní cvrkot.

Po zaslouženém téměř desetihodinové spánku jsem si seběhl do hotelové restaurace na snídani a vydal se pro zbývající čtyři důležité věci na trek – povolení do oblasti, plynové bomby, sim kartu s daty a nějaké pečivo.
Pln optimismu, jak jsem předešlý den bez mapy a pouze se vzpomínkami z jara našel hotel, nepovažoval jsem za důležité vypisovat a kreslit mapu do asi 3 km vzdáleného úřadu pro získání povolení na trek. Plno odhodlání jsem vykročil do chumlu lidí, troubících aut a motorek, cinkání zvonků a dalších zvuků, které nešly ani rozpoznat.

Po hodině chození ve mně začala hloubat myšlenka, že by nebylo na škodu, kdybych si přece jen tu mapku nakreslil. Ale procházel jsem uličkami, které nebyly tak přeplněné a nebylo tam ani tolik turistů. Naskytla se příležitost nakouknou lidem pomalu do kuchyní a do jejich běžného života – všude se něco vařilo, opravovalo, prodávalo nebo jen tak relaxovalo.
Za další hodinu už moje pesimistické já přemohlo to optimistické a vklouzl jsem do jedné kavárny, kde měli jednak dobrou kávu, ale hlavně na dveřích napsáno velkým nápisem WI-FI. Za dalších pár minut se cukr vesele rozpouštěl v hrnku kafe, ale já se ne a ne připojit. Zkráceně řečeno, zanadával jsem až venku a v druhé kavárně před objednáním kávy ověřil, jestli se telefon k wi-fi připojí.
GPS ukázala vzdálenost 1,7 km, kterou jsem minimálně zdvojnásobil. Už na první křižovatce jsem nevěděl, kam uhnout. Ulice tu nemají názvy.

Po další půlhodině jsem myslel, že ochranku před úřadem pozvu na panáka. Taková radost ze mě nesršela, ani když jsem jako malý přesedlal z tříkolky na kolo. Suma sumárum mi asi 3 km dlouhá cesta trvala tři hodiny. Ale těch fotek…

Kousek od úřadu je také velké autobusové nádraží, odkud jsem jel posledně do Jiri, mého výchozího místa k Everestu.
Autobusů tu sice stály stovky, ale nikdo mi nerozuměl, a když ano, tak mi zase nemohli pomoci. Do Besi Sahar, mého výchozího místa treku, prý nic nejede. Poradili mi jiné město, kam sice něco jede, ale ne od jejich společnosti (ptal jsem se asi deseti autobusáků).
Z internetu vím, že cesta trvá kolem 8 hodin. Pro ověření, jestli mi vůbec rozumí, zeptám se na informaci, kterou vím téměř se stoprocentní jistotou. Od nich jsem se ale dozvěděl, že cesta trvá 45 minut. Vzhledem k tomu, že se ráno vyjíždí jenom z KTM pomalu dvě hodiny, musel jsem přejít na plán ,,B“. Zítra ráno tam zkrátka přijdu a sednu do busu, který mě doveze blíž, poté do dalšího a do dalšího. Nějak se tam zkrátka dostanu.

Po kratším bloudění mě nohy donesly opět do centra – Thamelu. Po kratším obcházení obchůdků a smlouvaní, dokupuji zbylé vybavení.

Město a hlavně lidi na mě působí tak, že tu je sice na mnoha místech vidět chudoba, kterou ještě zdůrazňují pozůstatky zemětřesení z roku 2015, ale nepřijde mi, že by to hraničilo až se zoufalostí. Lidi tu žijí, musí žít a dělají vše proto, aby přežili.
Najdete tu spoustu obchodů a obchůdků pomalu se vším, na co jen můžete pomyslel (+ ještě něco navíc). Většina tu něco prodává. Buď v malých obchůdkách spojených přímo s bytem (nebo s tím, co tam po zemětřesení zbylo), nebo jsou lidi či kola ověšeny vším možným, co lze prodat. Jakmile vidí turistu, vždy je cena nasazená. Např. mě zaujaly malé šachy (i když je sám neumím hrát), kdy mi pouliční prodejce řekl 20 dolarů. Při mém poděkování a vykročení k odchodu už byla cena 10 dolarů. Přidal jsem do kroku a začal na mě pořvávat jeden dolar (a ještě něco nepálsky). A takhle to tu je se vším.

Strávit v KTM minimálně jeden den po příjezdu je příjemná povinnost a zároveň relax. Vklidu se vyřídí a dokoupí co je potřeba, zajdete si někam na dobré jídlo a pití a plní sil vyrazíte zase dál. Stejně jako já zítra…

Kathmandu, Nepal
Středa, 16. 11. 2016; 18:35 nepálského času