EBC trek – 9 hodin v autobuse a první noc na políčku

Jezdit po Nepálu autobusem je zážitek sám o sobě. Těžko se to popisuje, z videa se to moc nepochopí, zkrátka se to musí zažít…

Jízdenky se většinou musí kupovat den předem na autobusovém nádraží, kde vám zarezervují sedadlo a řeknou, v kolik další den dorazit. Odjezdy autobusů jsou kolem sedmé ranní, proto je potřeba přešlapovat na zastávce už cca půl hodiny předem. Každý autobus většinou šéfují dva pikolíci, tzv. naháněči. V podstatě během jízdy koukají z otevřených dveří ven, vykřikují fráze v mě neznámém jazyce a snaží se už tak do přecpaného autobusu dostat ještě více lidí. A nejenom lidí. Často se cestuje s pytli brambor, drůbeží od slepic, hus, kachen a jiných ptáků, až třeba po vyděšené kozy přivázané na střeše autobusu. Na koho nezbylo sedadlo (a podotýkám, že Nepálci sedí často ve třech, až čtyřech na sedačce pro dva) stojí většinou jen na jedné noze… A ještě ne na své.

Silnice je dostatečně široká pro jeden autobus a motorku, kdy je většinou na jedné straně stěna kopce a na druhé straně sráz. Tady řidiči jezdí na můj vkus až příliš rychle, bravurně se vyhýbají ostatním řidičům, motorářům, kravám, kozám, ovcím a samozřejmě chodcům.
Po první hodině je zážitků až nad hlavu a minimálně já jsem se modlil, aby už byl konec. Jak jsem s láskou vzpomínal na moje cesty autobusem do Londýna (na které jsem kdysi tak moc nadával). Ach ten pocit, kdy jsem mohl beztrestně prohánět stewardku mezi sedadlem 20 a kávovarem a pořád donekonečna si objednávat kávu, čaj nebo horkou čokoládu. Teď do mě zprava dloubal loktem chlápek, co měl v puse všechno jen ne zuby a zleva zase babka, co si vezla z trhu dvě slepice, které dodávali autobusu neopakovatelnou atmosféru kurníku (jak zvukem, tak později i vzhledem).
Celou dobu neustále přitupovali a vystupovali lidi.

Po devíti hodinách se začalo po autobuse pomalu rozšiřovat, že už budeme brzo v Jiri. A opravdu, po chvíli začal autobus kličkovat dalšími serpentinami vstříci domečkům pod námi. Částečně ze vzrušení, částečně ze zoufalosti jsem se začal ptát autobusových pikolíků, jestli je to pod námi Jiri. Během asi čtvrtého zeptání během dvou minut mě vysadili. Stylově, výsadkovým stylem. Z (ne zcela úplně zastaveného) autobusu jsem nejdřív vylítnul já a za mnou už letěla krosna. A rovnou před policejní stanicí. Pocicajt si mě hned odchytil a musel jsem mu ukázat pas a prozradit moje další plány. Anglicky neuměl ani slovo až na ,,yes“ a ,,no“, které používal, jak se mu zachtělo bez ohledu na položenou otázku. To jsem zjistil záhy, když jsem se ho zeptal na cestu do Jiri. Ukázal jsem na dvě opačné strany a zeptal se ho na cestu. Na oba směry odpověděl kladně. Problém byl, že z jedné jsem právě přijel… Jeho odpověď ,,yes“ mě utvrdila v tom, že mi vůbec nerozumí a tím pádem i můj předchozí monolog o budoucích plánech asi zcela nepochopil

Intuitivně a také z lenosti jsem se vydal z kopce po směru autobusu. Paradoxně tedy moje první kroky k Mount Everestu vedly směrem dolů z kopce. Bylo odpoledne a kolem pobíhala spousta dětí, což představovalo buďže je po škole nebo že přijela pouť. Žádní kolotočáří v okolí nebyli a neorganizované roje vybíhali pouze z jedné budovy. Byl jsem tedy před školou.
Opět se na mě usmálo štěstí, když se ke mně přidal pán, učitel angličtiny, kterému se asi zželelo zmateného kluka na ulici. Možná ze zvědavosti, možná z důvodu, že ještě neměl za ten den splněný dobrý skutek, se mi rozhodl pomoci. Dozvěděl jsem se, že tohle není Jiri, ale jen takové předměstí a samotné centrum je asi ještě o dva kilometry dále.

Následující plány jsem se tedy rozhodl promyslet u šálku čaje z jedné z místních restaurací. Přeorganizoval jsem si věci v batohu, doplnil vodu a vydal se zase dále.
Hned od vystoupení z autobusu můj nadměrný, třicetikilový, batoh poutal pozornost. Každou chvíli někdo vyběhnul a vyzvídal, zda nechci nosiče, že mi udělají dobrou cenu. Pro zajímavost jsem se tedy ptal na cenu, která se pohybovala mezi 20 – 15 dolary na den.

Jiri jsem nakonec celé obešel, sešel do údolí a už za šera začal stoupat do prvního menšího kopečku. Po zhruba pěti kilometrech představovala jediný zdroj světla pouze moje čelovka. Nastal čas najít místo pro první noc v Nepálu pod stanem. Vůbec jsem netušil, kde jsem byl. Bloudil jsem labyrintem terasovitých políček a cestičkami mezi nimi. A právě jedno z nich se stalo mým hostitelem na následující noc.

Po třech dnech, kdy jsem měl naspáno pouze kolem 10 hodin, mi poloha ,,v leže“ poskytla to největší blaho, co mě mohlo v danou chvíli a v dané situaci potkat.
Připravil jsem si čaj na ráno, povečeřel první instantní polévku a začal pomalu propadat do spánkové letargie. První noc pod stanem v Nepálu právě začala…