EBC trek: Namche Bazar

Dneska se stal zázrak. Budíka jsem měl na sedmou hodinu a vzbudil jsem se v 6:30. Rozhodl jsem se, že vstanu a skutečně jsem vstal. Noc byla hezky suchá, stejně tak i stan…

Díky neočekávaně získané časové rezervě jsem se rozhodl, že si přeorganizuji věci v batohu.
Předešlý den jsem si koupil ještě korejskou malou plynovou bombu a (konečně) chleba. Vše jsem měl dané v čínské tašce, co jsem připínal za uši k batohu. Už se mi tam množily věci a potřeboval jsem to nějak zredukovat. Kdyby se urvaly uši, nebyla by to zrovna nejmilejší situace.
Pěkně pomaloučku jsem si vše zabalil a přeorganizoval a vyrazil po cestě směrem na Nurning (2 592 m. n. m.).
Na vhodném místě, takové kamenné sedačce ve stěně, jsem si udělal ovesnou kaši (nebo spíš polévku). Musím říct, že už mi to opravdu nejede. Dávám tam dost medu pro lepší chuť a hodně vody, abych to více méně pil. Pro zlepšení pocitů to nepomáhá. Snažím se u toho myslet třeba na řízek se salátem nebo rohlík s máslem a marmeládou.

Dneska jsem byl plný energie. Určitou roli v tom sehrál kuřecí steak, který jsem si dal v Lukle. Dále jsem dal na Facebook i nějaké fotky, které měly velký úspěch. V neposlední řadě jsem se těšil, jak si dám ve vesnici Monjo (2 834 m. n. m.) další steak. Plánoval jsem tu přespat.

Plány se mi ale trošku změnily. Z časového plánu (podle mapy) jsem byl v prvním záchytným bodě za hodinu (oproti třem hodinám).
Bylo devět hodin a tak jsem usoudil, že už dneska dojdu do Namche Bazaru (3 440 m. n. m.).

Na trase z Lukly je již vidět, že je to mnohem více turisticky frekventovaná. Většina trekařů letí z Kathmandu do Lukly a až odtud startují trek do Everest Base Campu.
Téměř po celé trase (až na menší úseky lesem nebo mezi skalami) byly krámky, hotely, restaurace a příbytky lidí. I styl byl mnohem ,,luxusnější“ než na prvním úseku z Jiri do Lukly.
Po cestě jsem také míjel karavany oslíků nebo jaků. Nešlo si nevšimnout, jak v této části trasy pořád uklízeli před hotely – zametali, uklízeli trus kudy procházely karavany, atd.

Po cestě jsem dohromady 3x musel ukázat povolení do národního parku.

Za vesnicí Monjo, poslední osadou před Namche Bazarem, to bylo doslova přecpané trekaři. Všichni využívali poslední možnosti posilnění před výstupem do Namche Bazaru.
Já si uvařil gulášovku před Monjo. Dost jsem se na ní těšil, protože jsem si ji dal konečně s chlebem.

Jen jsem to tu rychle prošel a začal překvapivě sestup a poté cca 750 metrů výstup.
Z předchozí cesty jsem byl dobře aklimatizovaný, tak jedinou překážkou byl pouze těžký batoh.
Cesta ubíhala hodně rychle. Míjel jsem další trekaře, které bych zařadil do následujících kategorií:

a) Někdo jako já – to znamená v plné polní (stan, jídlo, věci na vaření, atd.). Tuto skupinu jsem reprezentoval tedy jen já…
b) Klasičtí trekaři, kteří spali po hotelech a taky tam jedli – neměli tolik věcí a menší krosny.
c) Trekaři, kteří spali po hotelech, ale ještě cestovali přes agenturu – takže měli svého průvodce.
d) Trekaři, kteří spali po hotelech a měli nosiče. Vykračovali si s malými baťůžky a za nimi se vláčel jeden nebo dva Nepálci s obrovským množstvím věcí.
e) Skupina trekařů, kteří cestovali přes agenturu, měli tedy svého průvodce, ale ještě měli nosiče.
Tím pádem si vykračovala skupinka několika lidí, s nimi šel průvodce a za nimi vláčeli Nepálci jejich věci.

Trekaře ze skupiny ,,d“ a ,,e“ jsem se rozhodl nezdravit. To nejsou trekaři. Zaplatí si sluhy, co jim nosí věci. Jsou pod mojí úroveň. Nehledě na to, že mě to vysiluje.

Cesta do Namche Bazaru (z Monjo) byla dlouhá, ale nepřišla mi tak náročná. Bylo méně kamenných schodů a dost úseků bylo šikmo do kopce. Takže jsem hezky plynule šoupal nohy.

Několikrát se přecházelo i přes lanové mosty. Musím přiznat, že na jednom jsem se docela bál. Dost foukal vítr a most byl asi 100 metrů vysoko. Na začátku mostu jsem se fotil a smál jsem se. Smích mě zhruba v půlce přešel.

Za tímto mostem se už cesta klikatila pořád do kopce. Míjel jsem davy výše popsaných turistů a také spoustu nosičů (zboží) s všemožným nákladem. Trekaři i nosiči zboží se pohybovali oběma směry.
Nahoru není jiný způsob dopravy, než sem zboží zkrátka vynést.

Těsně před Namche Bazarem byla budka, kde jsem se musel prokázat povolením, říct jim, jak dlouho tam budu a kudy plánuji chodit. Při odchodu se tu zase musím prokázat, aby si mě odepsali.

Namche Bazar je do kopce. Zapadl jsem asi do druhé hospody, kde jsem viděl wi-fi. Odepisuji na emaily, dávám fotky na FB, píšu si poznámky. Uvidím, jestli dneska budu spát ve stanu nebo se někde ubytuji.
Ale než ubytování ve více lůžkovém pokoji si raději někde postavím stan. Platil bych za to, bál se o věci a ještě bych se nevyspal (vždy se najde někdo, kdo chrápe).

Ještě poznámka ke stravě v hospodě.
Měl jsem nejdříve pizzu se sýrem a rajčaty. Pak jsem si dal kuřecí steak a před odchodem ještě jeden kuřecí steak.
K pití jsem měl Sprite.
Celkově si řekli o 1 500 rupií.

Z hostince jsem postupoval podle návodu pořád nahoru. Hledal jsem pekárnu, kde jsem si chtěl koupit chleba na další putování. Pořád mám čtyři paštiky a vůbec by mi nevadilo, kdybych je všechny snědl.
Cesta byla celkem prudká po chodníku z kamenů a dost často tam byly schody. Došel jsem do centra města, které bylo nabité obchůdky, hotely, restauracemi, atd.
Pekárnu jsem snadno našel, koupil chleba (300 rupií) a ještě si chtěl koupit něco sladkého. Měli tu koblihy, kousky jablečného koláče, atd. Ale ceny byly také kolem 300 rupií, proto jsem si nechal zajít chuť. Přišlo mi to jako zbytečné vyhazování peněz. Zas tak moc to nepotřebuji.

Pomalu jsem vyšel z centra a pořád postupoval nahoru. Světla ubývalo. Jak denního, tak i osvětlení na ulici. Čas od času jsem nevěděl, tak jsem se zeptal. I v zabydlených domech byly pořád otevřené krámky. Bylo to na hlavní trase k Everest Base Campu, kdy mají turisté poslední možnost něco koupit (myslím tím v Namche – dále po cestě byla spousta osad s restauracemi a obchody).
Na poslední křižovatce, kde jsem byl celkem zmatený, jsem se musel 6x zeptat, kudy vede cesta k EBC. Pořád nechápali, že se nechci ubytovat v hotelu, ale jít dál. Po šestém zeptání ukázal rukou správnou cestu.

Vyšel jsem z města a postupoval pomalu nahoru. Po pravé straně byly políčka (ale ohraničené zdí a cca dva metry pode mnou) a na levé straně byla stěna kopce. Zkrátka nikde dva čtvereční metry na stan.

Najednou jsem před sebou uviděl dvoje zelené tečky. Byli to oči jaků, jak jim svítily od světla čelovky. Během dne jsou přátelští, tak jsem se rozhodl, že projdu kolem nich. Bylo jich tam cca pět – dva na cestě a ostatní na stráni. Jak jsem se blížil, tak ale ten nejbližší sklonil hlavu a zafuněl. To byl dostatečný signál, že tudy cesta nepovede.

Naštěstí jsem měl vyhlídnuté místečko přímo na cestě, která se rozšířila právě na místo pro stan. Během stavění stanu jsem prohodil pár slov pánem, který měl malý domek kousek ode mě. Jaci byli pravděpodobně jeho.
Pořád mě zval na čaj nebo nabízel vodu. Všechno jsem měl a už byl docela unavený. Těšil jsem se, až se zašiju do spacáku.

Před spaním jsem se ještě chvilku koukal do mapy a studoval trasu na další den.