EBC trek: poprvé v životě nad 4 000 metrů

V noci se mi spalo dobře. Klasicky jsem se několikrát vzbudil, jen se podíval na hodinky a spal dále.
Jednou mě ale vzbudil zvuk zvonků. Který se rychle blížil. Nejdříve se mi to promítnulo do snu a pak jsem se vzbudil a v transu poslouchal, co se to děje. Zvuk se blížil.
Najednou jsem uslyšel charakteristické prskání a pokřiky. Byla to karavana jaků. Asi nějaká noční linka, protože bylo lehce po půlnoci.
Proběhli kolem mě a za chvilku jsem opět spal.

Budíka jsem měl nastaveného na půl osmou. Kolem šesté jsem se po dlouhé době přemlouvání sebe sama vykopal a došel si na malou. Poté ležel ve spacáku a už nemohl usnou. Proto jsem kolem sedmé pomalu vstal a začal si balit věci.
Venku byla ještě dost zima, ale jak vykouklo sluníčko zpoza hory, dost rychle se oteplilo (alespoň pocitově). Využil jsem toho a rozložil plachtu stanu na keř, aby se prosušila.
Během přípravy snídaně mě začaly míjet menší i větší skupinky trekařů, kteří směřovali do dalšího záchytného bodu. S někým jsem se zdravil, někoho jsem ignoroval.

Celá akce s balením a snídání mi zabrala dvě hodiny. Konečně jsem také vyrazil směrem do Tengboche (3 860 m. n. m.).

Bylo nádherné ráno, svítilo sluníčko, obloha byla azurová. Ty výhledy se nedají popsat. To se musí zkrátka vidět.
Nejdříve se postupovalo dá se říct po vrstevnici (chvílemi lehce dolů nebo nahoru). Tíha batohu a výška o sobě ale dala znát a postupoval jsem podle mě velmi pomalu. Přesto jsem dost často předbíhal další trekaře s o dost lehčí zátěží.
Hned za zatáčkou byl výhled na špičku Everestu a další hory. Everest byl trošku v mracích, ale to nebránilo k pořízení prvních hezkých fotek.

První část cesty vedla po již zmíněné ,,vrstevnici“ a poté se scházelo do malé osady, kde se klasicky přešla řeka a opět stoupalo do vesnice Phunke Tenga (3 250 m. n. m.).
Po cestě jsem dojedl chleba z Lukly a v Phunke Tenga si doplnil vodu.

Jednou jsem dal na rady místních a do vody si nedal čistící tablety. Nevím, zda na to mělo vliv i jídlo, ale spíš ta voda.
Se střevy mi to tančilo další dva dny. Proto si teď do každé vody (kterou nepřevařím třeba jako čaj nebo polévku) dávám čistící tablety. Musím zaťukat, že od té doby to je zase dobré (od té doby je dnešek první den).

Z Phunke Tenga nebyl ani tak náročný, jako dlouhý výstup do vesnice Tengboche (3 860 m. n. m.).
Potřeboval jsem zvolit tempo, styl dýchání, přestávky na vydýchávání a na pití. Musím říct, že celkem rychle jsem se do toho dostal a šel si svým tempíčkem, kdy se mi báječně dýchalo, nebyl jsem unavený, atd. Chůze vypadala opravdu srandovně. To bylo nejvíc znát, když jsem šel s nějakou skupinkou s předcházel je. Bylo to něco, jako když se předjíždí kamiony na dálnici. Všichni jsme pomalu šoupali nohama a trvalo třeba minutu, než jsem se před daného člověka dostal.
Po cestě jsem třeba míjel dva trekaře, kteří šli dolů. Zastavili se a něco si hledali v batohu. Byli od sebe tak pět metrů. Já pozdravil jednoho, pak byla mezera a po půl minutě, jak jsem k němu dorazil, pozdravil druhého.

Během výstupu jsem neměl ani nějaké větší krize. Jakmile jsem toho měl plné kecky, jednoduše jsem se zastavil, kochal, vydýchal a napil.

Do Tenboche jsem dorazil lehce před druhou hodinou. Byla to osada, kterou bych přirovnal k náměstí. Uprostřed byl prostor a kolem domky.
Chvilku jsem tu poseděl na lavičce, zjistil, kde se dá dotočit voda klasicky vyrazil směrem dolů, abych poté začal stoupat do mé dnešní konečné destinace Pangboche (3 930 m. n. m.).
Kousek pod Tenboche byl podle místních jediný veřejný pramen. Tedy studánka. Neustále sem chodil kluk s holčinou, plnili barely a nosili do kopce zpět do osady.
Do Pangboche to měly být zhruba dvě hodiny. S mojí zátěží cca dvě a půl až tři hodiny.

U studánky jsem si tedy umyl (asi po dvou dnech) cajky na vaření, udělal čaj a také polévku. V noci v této výšce klesají teploty od -10 do -15 stupňů. Sice mám teplé oblečení, ale ráno mi čaj (někdy i v noci) přijde vhod.

Po jídle jsem začal pomalu postupovat směrem k Pangboche. Mělo to být o cca 130 metrů výše. Ale v mapě byla cesta na dvě hodiny.
Už mě nepřekvapilo, že se začalo klesat dolů k řece, která se musela přejít. Původně tu byl železný most, který tu tedy ještě byl. Ale ležel zbořený v korytě řeky – pozůstatek zemětřesení. Kousek od něj byl nový most – ale bylo vidět, že byl postaven na rychlo (na kládách byly prkna a železné pláty). Svůj účel ale splnil. Tohle bylo ve výšce zhruba 3 750 metrů a následovalo opět stoupání.
Po cestě jsem potkal a různě se předháněl (podle intervalů odpočinků) se Švýcarkou – také cestovala sama (ale z KTM letěla do Lukly a klasicky spala v lodgiích).

Těsně před Pangboche jsme se rozdělili – byly tu dvě různé cesty na finální výstup. Já šel tou prudší a ona tou technicky lehčí (alespoň tak vypadala – nevím, jak to bylo za zatáčkou).

Během 25 min jsem za občasného padání sněhových vloček vcházel do horní části osady Pangboche (ve výšce 4 000 m. n. m.).
Při procházení jsem potkal dalšího Švýcara a s ním šel do hotelu, kde bydlel. Majitel mě hned cpal do části s pokoji, ale řekl jsem, že jdu jen na čaj a možná jídlo. Spaní mám již zajištěno vlastní.

Hotel vypadá moc hezky a je i hezky zařízen (kuchyň, společenská místnost, atd.). Z majitele vypadlo, že byl !!! 12x !!! na Everestu – na jedné straně jídelny je také 12 certifikátů potvrzujících tento výkon. Dále tu je i několik fotek.
Nechci klasicky spekulovat, jak to závistivý Čecháčkové dělají, ale spíš konstatovat.
Díky těmto výkonům, které určitě nebyly zadarmo, si mohl vybudovat takový hezký hotel.
Pokoje jsem neviděl, ale věřím, že jsou také hezky zařízené.

Pokud tu pořád bydlí, tak to je i pro něj výhodné – jak z hlediska aklimatizace (výška 4 000 metrů), tak i z hlediska vzdálenosti od Everestu (pro trekaře cca 6 dní, ale když je člověk aklimatizovaný, tak se do základního tábora dostane za dva dny).

Píšu si poznámky ve společenské místnosti, kde sedí dva Američané, jeden Švýcar a také pár z Walesu (UK). Uprostřed jsou kamna, kde topí uhlím a je tu hezky teplo. Hned vedle nich sedí babička (asi maminka jednoho s majitelů), šéfuje přikládání a plete. Když je potřeba, něco donese (platovou židli ke kamnům, jídlo z kuchyně, atd.). Anglicky umí asi jako moje mamka, takže komunikace probíhá jen přiblblým usmíváním nebo říkáním ,,yes“ nebo ,,thank you“ + samozřejmě mluví nepálštinou a různě si brouká. Je to srandovní.
Nechce se mi, ale pomalu budu muset končit, postavit si stan a asi si ještě udělám polévku na dobrou noc.

Cítím se dobře. Hlava mě nebolí ani se mi nemotá. Musím říct, že mám takový divný pocit – nevím, jak bych to popsal – asi únava.

Při počátcích výškové nemoci není nic snazšího, než sejít níže. Nejsem ,,géčko“ (gambler/ hazardér) a je jedno, jestli polezu o den déle.

Podle mapy by mělo být další stanoviště Thoka (Duhla) ve výšce 4 620 metrů. To je ale nejzazší záchytný bod. Samozřejmě po cestě budu procházet dalšími místy, které jsou níže a mohu tu přespat.

Vše je ale ve fázi plánování. Rád si to teď napíšu, abych další den mohl napsat, jak to bylo skutečně.

K cenám:

– S přibývající výškou jsou už znát i ceny. Objednal jsem si malou konvičku čaje s mlékem (asi na 7 hrnků) a cena je 500 rupíí. I jídlo je o dost dražší.
– Dalších 200 rupií si naúčtovali za nabíjení baterií.
– Dohromady jsem utratil 800 rupií.
– Internet už tu není veřejný. Prodávají tu předplacené karty. Za 500 rupií 200 MB dat. Což není na žádné velké surfování na počítači, ale spíš kontrolu mailů na mobilu. Raději jsem rupie obětoval za čaj.