EBC trek – První cesta do ,,pořádné“ Asie, letištní taškařice a bloudění po Kathmadů

Všechno je jednou poprvé… Od prvního sexu až po uprdnutí při čekání v dlouhatánské frontě u pokladny.
Poslední únorový den roku 2016 mě čekalo těch poprvé hned několik. A nejenom v tomto konkrétním dnu, ale celý následující měsíc.
Pro lepší upoutání mohu vlastně říci, že jsem se chystal na svojí první osmitisícovku, jen mi závrať nedovolila dojít až na vrchol a já skončil ,,pouze“ v základním táboře.

Nervózní přešlapování na londýnském letišti Heathrow, poslední telefonáty v rámci volných evropských minut a potom už nástup na několikahodinový let směrem indické Dillí a po osmi hodinách čekání přestup na další několikahodinový let do Kathmandů, mé cílové destinace.

Hlavní nepálská metropole mě přivítala jednak mnohem teplejším počasím v porovnání se střední Evropou, ale také spoustou (zbytečné) byrokracie hned na letišti a v neposlední řadě i nedostatkem a výpadky elektřiny.
Po příletu do země musíte požádat o vízum. Chápu, většinou se musí něco vyplnit, zaplatíte, dostanete ,,štempl“ a jde se. Tady ne.
Dohromady stojíte ve třech frontách. V první čekáte, až na vás přijde řada na počítač (automat), kde vyplníte osobní údaje, dobu pobytu a další informace na které se vás ,,obrazovka“ zeptá. Během čekání se musí vyplnit ještě A5 formulář, kde jsou zredukované otázky, které vyplňujete v počítači, na který stojíte frontu.
Po úspěšném vyplnění plynule přejdete do další fronty, kde musíte zaplatit poplatek za vízum a s účtenkou/potvrzením jít do konečně do třetí fronty. To už je klasická pasová kontrola, kde předložíte spolu s pasem účtenku o zaplacení víza a malý A5 formulář. Úředník nalepí do pasu vízum a můžete jít pro zavazadlo. Teď už se jen modlit, aby dorazilo spolu s vámi a nemuseli jste na něj několik hodin či dokonce dní čekat.

Celkově to i s čekáním na zavazadlo může zabrat od jedné hodiny až i po tři. Záleží, kolik letadel zrovna přiletí.
Já měl vše odbyté v čase přesahujícím lehce jednu hodinku. Letištní byrokracie úspěšně vyřízená a teď mělo začít to pravé vzrůšo. V první řadě se mělo ukázat, zda mi agentura, se kterou jsem si za poslední dny vyměnil asi 12 emailů, opravdu zařídí odvoz z letiště. Oproti evropským letištím tu taxikáři stály až za takovým zábradlím přes silnici před letištní halou. Já neměl brýle a mžoural na cca 10 metrů vzdálené lidi s tabulkami se jmény/ znaky/ obrázky.

Nakonec jsem se našel a mávnul na kluka držícího karton s mým příjmením. V tu chvíli se ke mně rozeběhl on + další tři. Zredukoval jsem je tím, že jsem označil toho správného. Ostatní tedy zklamaně odešli a ,,ten můj“ mi začal mermomocí sundávat baton a táhnout k autu.
Poprvé v cizí zemi… Nevěděl jsem, zda to, co právě probíhá, je snaha pomoci nebo pokud o loupež. Zmateně jsem šel k dodávce, která parkovala zhruba 4 metry od místa, kde se mu konečně podařilo sundat krosnu z mých zad. Batoh v dodávce, já na sedadle spolujezdce a najednou se objevil další kluk. Sedl za volant a začal startovat. Tím pádem tohle celé extempore nezosnoval řidič, nýbrž jeho naháněč a ,,lapač“ kunšaftů. To mi došlo záhy. Stoupl si k mému otevřenému okýnku ať mu dám dýško. Na otázku ,,za co?“ odpověděl, že chce dýško a nejlépe v dolarech. Taky v čem asi jiném. Jsem poprvé v zemi a měnit budu až později… Přesto jsem vytáhnul dolary.
Taky jsem se ho zeptal, jestli je z agentury, protože s nimi mám domluvenou cenu (která také samozřejmě neplatila).
Řekl si o dvacet dolarů. Poslal jsem ho do prčic. Viděl, že mám i dvou dolarovku, tak si řekl o ní a pořád se vtíral a přiblble usmíval. To už mě naštvalo a říkám mu, ať si to vyřeší v agentuře. Očima jsem pořád koukal po krosně vzadu v dodávce.
Až později mi došlo, co tohle vše znamená. Normální taxikář sedí v autě a tyhle naháněči tam čekají. Naženou lidi do auta, vezmou si dýško a pak se platí ještě taxikáři za odvoz.
Na to, že je průměrná cena za odvoz kolem pěti dolarů, tak za odnesení batohu nasadil celkem slušnou cenu. Ale věřím, že mu to lidi dají.

Auto se rozjelo a taxikáři začal volat majitel agentury. Začal jsem se ho ptát, co a jak a jestli jedeme k němu. Taxikář neuměl anglicky ani slovo.

Samotná cesta byla zážitek sama o sobě. Kdybych nebyl kapku ve stresu, tak jsem si to víc užíval a hlavně natáčel. To se nedá snad ani popsat, co se na ulici dělo.

V agentuře jsem měl zaplatit cca 130 dolarů a měli mi vyřídit:
a) Odvoz z letiště.
b) Povolení do dvou národních parků, kudy jsem měl procházet.
c) Garanci, že když se mi něco stane, tak pro mě pošlou vrtulník.
d) Ukázat, kde koupit jízdenku do Jiri (mého výchozího stanoviště treku).

Na povolení do národních parků a tzv. TIMS potřebuji mít fotku. Ty jsem si zapomněl doma. Nic tu ale není problém a během půl hodiny za 350 rupií jsem měl čtyři pasovky. Fotí tu v každém druhém obchodu.
Peníze mi proměnil stylem, že jsem mu dal štos stodolarových bankovek, on je dal nějakému klukovi, který s nimi zmizel. K mému údivu, ale zároveň uspokojení se během 20 minut vrátil s rupiemi. Dokonce mi zařídili trošku lepší kurz.

A teď k objednaným službám.
V první řadě mě informoval, že do prvního národního párku (tj. na trasu s Jiri do Lukly) nepotřebuji povolení a že mi ho tedy nebude zařizovat (samozřejmě potřeba bylo a hned při vstupu mě odchytli a musel jsem si ho koupit).

Za služby si oproti domluveným 50 dolarům řekl o 75 dolarů. V postatě jsem mu dal domluvených 130 liber, ale peníze za povolení do prvního parku (co bylo v ceně) mu šly do kapsy.

Poté mi přidělil poskoka, který mi dříve měnil dolary na rupie.
S ním jsem šel na úřad, kde jsem si vyřídil povolení do druhého parku (z Lukly k Everestu) a ještě jedno povolení, které jsem potřeboval na dobu trekování v Nepálu.
V podstatě mě jen doprovázel. Já věděl kde to je a myslel jsem, že mi to celé vyřídí a já budu courat po městě.
Po cestě bylo autobusové nádraží, tak mi ukázal, kde koupit jízdenku na další den do Jiri.

Suma sumárum jsem platil za doprovod. Ale zase teď na jisto vím, kde co je a že to není tak hrozné na vyřizování (jak uváděly diskuze na internetu) a mohu to podrobně popsat a další návštěvníci už ušetří peníze.

Abych ale nebyl jen negativní, musím konstatovat, že jsme si hezky popovídali. Mezi řečí mi řekl, že kromě tohoto ,,šméčka“ pro turisty, co trekují, pořádají také expedice.
Zná několik českých horolezců, kteří s nimi spolupracují.
Tuto činnost dělají již přes 20 let.

Na zpáteční cestě jsem si mému doprovodu ještě řekl, aby mě doprovodil do hotelu. Sice jsem si tam dal věci, ale zapomněl jsem, kde to přesně je. Když už si ho platím, tak ať se činí. Moc se mu to nelíbilo.

V hotelu to byla show také sama o sobě. Nejdříve o mě nevěděli, pak mě dali na pokoj s dalšíma pěti lidmi. To jsem mu řekl, že ne. Měl jsem zaplacený jednolůžák pro sebe. S koupelnou.
Koupelna byla naproti přes chodbu. V podobě tureckého záchodu, umyvadla, ze kterého tekla oranžová voda a bez sprchy. Sprcha je prý v jiném pokoji.

No nic. Vyrazil jsem do ulic pro zbývající věci na trek. Potřeboval jsem péřovou bundu, péřové rukavice, plynovou katuši na vaření a také nějaké pečivo.
Vše jsem sehnal až dost levně. Jen u pečiva mi ceny připomínaly drahotu, tak jsem si řekl, že si ho koupím čerstvé v Jiri (tam, jak jsem později zjistil, žádné pekárny nejsou).

Vzhledem k tomu, že jsem měl všechno potřebné vyřízené, nechtěl jsem se poflakovat další den v KTM (i když jsem měl zaplaceny dvě noci pro případ, že by se batoh opozdil) a vyrazit hned druhý den ráno do Jiri.
Autobusy měli odjíždět v šest. Na nádraží jsem měl být v 5:30.

Před spaním jsem si ještě vyřizoval potřebné maily. Bez internetu jsem měl být cca týden. Kolem desáté jsem vyrazil spát a budíka jsem měl na půl pátou.