www.josefholoubek.cz - Nezávislý mladý dobrodruh s touhou po cestování a chutí na překonání výzev
english czech

Není natolik vzdáleného cíle, aby jeho dosažení nestálo alespoň za pokus...

Nová mapa, nový směr, nový itinerář

1. DEN (3 km)

30. října 2019
Praha -> letiště Antalya

Do Antalya letadlo dosedlo v pozdních večerních hodinách a nic kromě vhodného místa na spaní nebylo ten zbytek dne v plánu.
Objevil jsem klidné místo za stánky půjčoven aut s výhledem na ulici. Než byste řekli 186x ,,švec“, na zemi ležela nafukovačka, na ní spacák a v něm já.

2. DEN (50,8 km)

31. října 2019
Letiště Antalya -> Středozemní moře -> vnitrozemí

Mapa

Po celých pět hodin mého střídavého spánku mě udržovalo v bdělosti pravidelné hlášení letištního rozhlasu o blížících se odletech, příletech a kdo ví čemu ještě.
Kolem čtvrté ranní zvítězilo vzrušení před cestou nad pohodlností spánku a během další půl hodiny už štráduji ven z letiště a chytám stop na periferii Antalye.
Po symbolickém omytí rukou ve Středozemním moři a vyrážím směr 800 km vzdálený Kefken na břehu Černého moře, abych tam udělal to samé.

3. DEN (42,1 km)

1. listopadu 2019
Plácek někde ve vnitrozemí -> hospoda co není na mapě

Mapa

O ranní zpestření se nepostarali potulní psi jako předešlý večer, ale prasklá tyč u stanu. Z ničeho nic rupla a stan se na mě bez varování sesul. Odpadlo mi posunování budíku a připadla nová výzva s opravou stanu během následujících 14 hodin.
Hustý déšť narušovaly občasné přeháňky. Většinou všude tam, kde nebyl žádný přístřešek. Zjistil jsem dvě věci: nepromok bunda a pláštěnka na batoh neplní v silném dešti svou funkci. Vůbec.
Cesta mě provázela alejemi plnými pomerančů, limetek, jablek a jiného ovoce. Ze spořivosti jsem pomohl se sklizní a ještě pár dalších dní mě několik pomerančů vyplňovalo volná místa v batohu a v žaludku.
K večeru mě houští, kde jsem se předtím zkracoval cestu, vyvedlo na dvorek domku ve vesnici, která nebyla na mapě. Lidé mě zase navedli do místní hospody.
S dalšími deseti Turky jsem rozebral všechno od mojí cesty, jejich práce až po opravu prasklé týče. Nejdříve teoreticky, pak i prakticky. Ovšem teorie není praxe a izolepa zlomený kov nespraví. Nabídli mi tedy spaní v hospodě pod střechou. Díky google překladači jsem s radostí přijal a v turečtině poděkoval.

4. DEN (45,2 km)

2. listopadu 2019
Hospoda co není na mapě -> přechod hor

Mapa

Ráno mě vzbudil chlad a kokrhající kohout dost blízko, aby mě štval, ale šikovně schovaný, abych mu ukázal, kdo je tady pánem.
Přecházel jsem pohoří a menší vesničky nebo kolem samostatných domků roztroušených různě v horách a podél silnice.
Po 45 km mě uvítalo městečko Sutculer. Místní pidi market poskytl obživu a hospoda naproti teplý čaj a kulturní zážitek. Po dvou hodinách a 5 čajích jsem byli s hostinským téměř pokrevními bratry. Stačilo rozbít skleničku a zpečetit to krví. Padala na mě únava a plácek před hospodou se jevil jako ideální místo k dnešnímu noclehu. Zeptal jsem se svého „bratra“ zda mu mohu před podnikem kempovat.Neměl s tím žádný problém za předpokladu, že stan postavím přes silnici na parkovišti 80 metrů od hospody.

5. DEN (47,7 km)

3. listopadu 2019
Sutculer -> Egirdir

Mapa

O dnešní „WOW“ efekt se postarali dva pánové, kteří mě přizvali na čaj a ovoce, během jejich pauzy, když jsem šel kolem a zvolnil svůj krok. Dále mě cesta vedla kolem menšího jezera, vesničkami, osadami nebo benzinové pumpy. Lidé mě často zastavovali a chtěli svézt nebo alespoň vědět kam jdu. KEFKEN mnoho z nich slyšelo úplně poprvé.
Večer mi zásuvku a plácek na spaní poskytla milá obsluha benzinové pumpy na periferii města Egirdir.

6. DEN (58,2 km)

4. listopadu 2019
Egirdir -> benzinová pumpa

Mapa

V centru Egirdir jsem posnídal výbornou polévku, zapil ji několika čaji, nakoupil si zásoby pečiva na dalších několik dní a vyrazil přes 50 km dlouhou trasu podél dlouhatánského jezera Egirdir Golu.
Po cestě nechybělo focení s místními turisty, které zaujalo moje potulování Tureckem. Večer mi cestu znepříjemňovali agresivní psy a pozdě v noci mě na benzince poslali spát do mešity. Že je to prý OK.

7. DEN (45,9 km)

5. listopadu 2019
Předsálí mešity -> venkovní zahrádka vesnické hospůdky

Mapa

Z náboženských i hygienických důvodů jsem raději před pátou vyklidil pozice a z mešity odešel… Toaleta benzinové pumpy mě zastihla ve chvíli, kdy na mě po třech dnech přicházela potřeba nejvyšší. Bohužel zjišťuji, že toaleta nemá splachovadlo, které asi nikdy nebylo nainstalováno. Požádal jsem pumpaře o kýbl a vodu. Prý to udělá sám. Tedy „good luck“ a rychle jsem mazal pryč… Z toho plyne jednoduché poučení, než se do něčeho pustíte, zjistěte si všechna fakta.
Cesta vedla přes menší kopečky a scházela do vesnice k pravidelné interakci s místními u několika čajů. Dále jsem šel táhlým údolím s nádhernými výhledy do okolí. Den jsem ukončil ve vesnici Anayurt. Tři hodiny jsme s chlapama probírali přes google překladač všechno možné, až mě z toho nechali spát na zahrádce před hospodou.

8. DEN (45,6 km)

6. listopadu 2019
Venkovní zahrádka vesnické hospůdky -> konečně sprcha (couchsurfing)

Mapa

Ranní přesun do města Suhut, kde jsem si dopřál kávu v anglicko-francouzsko-americké stylové kavárně. Alespoň tak vypadala výzdoba.
Dneska se o „WOW“ efekt se postarali nejdříve stavbaři na dálnici, kteří reagovali na mé odmítnutí svezení tím, že mě pozvali na čaj přímo na stavbě asi o dva kilometry dále.
Další skvělý zážitek zařídil majitel jedné fabriky. Ptal jsem se ho na kavárnu a on mě vzal do kantýny, naservíroval čaj a jídlo.
Oba za to chtěli znát pouze můj příběh…
Večer jsem měl domluvené první spaní přes couchsurfing ve městě Erenler. Sprcha po osmi dnech. Huráááá.

9. DEN (43,5 km)

7. listopadu 2019
Erenler -> autobusová zastávka ve vesnici Gokcebahce

Mapa

Má hostitelka musela ráno do práce a od toho se i odvíjel ranní program. Vstávačka o hodinu a půl později, než když spím ve stanu a od šesti posouvám budík. Následovala několika-chodová snídaně a odchod před devátou ranní z domu.
Později dal můj mlsný jazýček pobídku nohám a ty mě zanesly do pekárny na předměstí, kde sice neměli čaj, ale zato spoustu dobrého pečiva a zákusků.
Během každodenní interakce s místními bych rád vyzdvihl to, kdy mě pumpař pozval na čaj a krátký chat, jiná
rodinku na odpolední piknik nebo zvídavého postaršího pána, který chtěl vědět, proč stavím stan v zastávce autobusu.
Dalších tzv. „small talks“ bylo nepočítaně.

10. DEN (44,1 km)

8. listopadu 2019
Autobusová zastávka ve vesnici Gokcebahce -> Seytgazi

Mapa

Ráno mi opět praskla další tyč u stanu a už se to muselo začít nějak řešit. Opětovné přehlížení by večer stan postavit nepomohlo. Během zastávky na oběd jsem požádal majitele taverny, jestli by nevěděl o nějaké pilce na železo. Během dvou telefonátů a jednoho čaje nakráčel do restaurace mladý muž s pilkou. Mohl jsem si tedy přiříznout tyčky. A pilku si prý nechat. To jsem s díky odmítl, ať si ji tu nechají pro další potulkáře se stejným problémem.
Během zbytku dne mě trasa vedla převážně po silnici, zato s krásnými výhledy. V pozdním odpoledni jsem se zastavil na čaj v menší restauraci uprostřed ničeho. Zato hostina byla nakonec znamenitá.
Spaní jsem si vyhlédl na benzinové pumpě za městem Seytgazi. Když pumpař viděl, jak stavím stan, řekl mi, že mají volný kutloch… Se sprchou, kterou jsem nevyužil. Se zásuvkou, kterou jsem využil. Tepleji než venku.
Jsem vždy nadšený, když lidi pomohou i přesto, že jim do toho vlastně nic není. Tohle je jeden příklad z mnoha, kdy se mi něco takového stalo.

11. DEN (52 km)

9. listopadu 2019
Seytgazi -> Asagisogutonu

Mapa

Ještě za tmy jsem usrkával ranní čaj a loučil se s pumpařem. Čekalo mě kolem 50 km do města Eskisehir, kde mi google mapy ukázaly potencionálně vhodnou benzinku na přespání. Realita byla ovšem jiná.
Den byl plný zážitků např. ze setkání s cyklistou, kterému jsem poradil cestu do města, kde jsem byl před několika dny. Dále z obrovské hostiny, ve kterou se proměnilo obyčejné požádání o polévku a kousek chleba. Následoval průchod velkým městem Eskisehi, povídání s místními po cestě a večerní buzení správce mešity ve městě Asagisogutonu. Bohužel spaní za benzinovou pumpou mi zakázali, proto jsem hledal vhodnější místo, které se našlo přímo před mešitou.

12. DEN (48,5 km)

10. listopadu 2019
Asagisogutonu -> benzinka za městem Sogut

Mapa

S první ranní výzvou k modlitbě jsem vyzval i sám sebe vstát, zabalit věci a vyrazit na cestu… Avšak to zůstalo pouze u plánu a pokračoval jsem ve spánku.
Po každoranních peripetiích s balením mi náladu zvedla otevřená vývařovna už v 6 ráno. Posnídal jsem polévku, dobil trošku baterky, sepsal poznámky a vyrazil objevovat další krásy Turecka.
Záměrně jsem odbočil z cesty do vesničky Uludere a strávil příjemné tři čaje s místním osazenstvem. Na kraji vesnice jsem se dal do řeči s pánem a jeho maminkou, řekl kam jdu, udělal foto a šel dál. Asi po 10 min mě dohnal s traktorem, dovezl nějaké ovoce a jel zpět. Úplně mi vytryskly slzy do očí.
V další vesnici Yesilyurt jsem se zase pozval do hospody, odkud mě po pár minutách vyhodili, že je prý zavřená. Určité signály tam byly – nebyl tam žádný host ani hostinský.
Večer již tradičně končil v kavárně, tentokrát ve městě Sogut, kde mi společnost hned po příchodu dělalo několik lidí. Spaní jsem našel asi 3 km od města na benzinové stanici.

13. DEN (55,3 km)

11. listopadu 2019
Benzinka za městem Sogut -> vesnice Balcikhisar

Mapa

Čekal mě dlouhý den a proto bylo nutné vstát kolem čtvrté ráno. Dopadlo to jako s novoročním předsevzetím a já vyrazil kolem sedmé.
Opět jsem uhnul mimo trasu a zašel do vesnice Yenikoy. Potkal jsem tam místní chlapy v hospodě a zůstal na pár čajů. Stihli jsme dokonce video hovor se synem jednoho z nich, který je na Erasmu v České republice (svět je malý).
Na oběd mě pozvali na začátku města Bilecik a ať šířím, že jsou Turci hodní a pohostiní. To dělám i bez toho.
Dva další „WOW“ efekty představovaly moje dvě večerní zastávky ve dvou různých hospodách. Jedna ve vesnici Beyce a druhá o kousek dál ve vesnici Cumali. Okamžitě mě pozvalo několik stolů k sobě a začala družná konverzace (za pomoci google překladače, rukou, nohou a citoslovců). Bylo by tohle možné v taky v Čechách?
Stan jsem postavil uprostřed vesnice Balcikhisar.

14. DEN (59,1 km)

12. listopadu 2019
Vesnice Balcikhisar -> vesnice Cilekli

Mapa

Tento den se stal zázrak mého potulkaření. Vstal jsem v 5:30 a v 6:10 už odcházel za asistence volně pobíhajícího, agresivního psa. Za 12 km mě přivítalo městečko Osmaneli a v první otevřené vývařovně jsem si dopřál tradičně polévku a několik čajů.
Mezi mnou a další polévkou ve městě Mekece leželo dalších 20 km. Poté jsem opět sešel z hlavní cesty a vydal se prozkoumat čtyři vesničky. První Ahiler jen procházím. Ovšem v těch dalších to začalo být zajímavější. Po příchodu do místní hospody mě okamžitě pozvali ke stolu, zvolili si vždy někoho, kdo ovládal angličtinu nebo překladač v telefonu a začala konverzace. Ve vesnici Kemaliye se kolem mě sesedlo asi 8 mladých kluků a z povzdálí poslouchali i starší pánové. Ve dvou z nich mi řekli, že tu mají turistu poprvé.
Dokonalý den vygradovalo ještě osazenstvo hospody ve vesnici Cilekli. Už zavírali, když jsem došel a prosil o vodu a jestli mohu spát na zápraží. Vzali mě dovnitř, uvařili čaj, zatopili v kamnech a po hodině a půl konverzace nechali spát vevnitř v hospodě.

15. DEN (56,5 km)

13. listopadu 2019
Vesnice Cilekli -> Izmit (druhý couchsurfing)

Mapa

Kluci měli pravdu a ráno mě kolem páté vzbudil správce mešity a také asi hospody. Zabaleno jsem měl během chvilky, správce bohužel neměl brýle, tak jsme světové problémy probrali pouze pomocí rukou a nohou. Je pravda že v této řeči mám trošku nedostatky. Nicméně, že je záchod za rohem, už rozumím perfektně.
Procházel jsem malými vesničkami směrem na Izmit, kde mě čekal v pořadí druhý domluvený couchsurfing, pokec v angličtině, sprcha a vyprané prádlo.
Cestu mi zpestřil třeba prodejce ryb na periferii Izmitu. Pozval mě na čaj tím, že houknul na servírku naproti v kavárně, dvěma zvednutými prsty si poručil tři čaje, posadil mě na stoličku a nechal mě vyprávět.
Kolem osmé jsem už psal dvěma studentům místní univerzity, že stojím před domem. Vedle výborného pohoštění jsem se také dozvěděl, jak vyrábět domácí pivo na bytě nebo udržovat TV v chodu pomocí vidličky. Kecali jsme téměř do půlnoci, kdy jsem se s omluvou odebral ke spánku. Bydlel jsem sám v jednolůžkovém pokoji a hodně mi to připomínalo moje bydlení na share housu v Londýně.

16. DEN (52,1 km)

14. listopadu 2019
Izmit -> benzinová pumpa

Než jít po hlavní silnici, raději volím menší vesničky kolem ní. Někde jsem si dal čaj, někde jen chvilku pokecal s lidmi, ale stále postupoval. Černé moře je už blízko.
Vtipná situace se stala asi kolem 7 večer, kdy jsem přišel na jednu verandu a zeptal se, zda si mohu dát čaj. To, že to není hospoda mi ošlo při dopíjení druhého čaje. Pánové byli po prvním překvapení velice vstřícní, podělili se se mnou o buráky a nakonec jsme společně vypili ještě jeden čaj. Snad ani nemusím dodávat, že za to nic nechtěli.
Kolem desáté jsem dost vysílený dorazil na benzinovou stanici asi 5 km před městem Kandira. Toužil jsem po čaji a chtěl dále pokračovat. Byla to rodinná benzinka, kde byl jeden syn v armádě (toho času na dovolené) a druhý měl noční na benzince. Dále mě seznámili s rodiči, kamarády a dalšími přítomnými zaměstnanci. Nakonec jsem tu strávil noc v altánu vedle benzinky. Konverzovali jsme přes google překladač asi do jedné ráno. Tento večer byl nejakčnější ze všech dní v Turecku.

17. DEN (52,9 km)

15. listopadu 2019
Benzinka -> Kefken

Mapa

Kefken je už kousíček a z něj chci dojít až do Istanbulu. Celkově bych rád zdolal 1 000 km za 20 dní. Dnešek bude tedy trošku oklikou přes několik menších vesnic a jedno město. Musím nabírat kilometry.
Ráno mě ještě provedli po benzince, nechali chvilku obsluhovat a natankovat jejich kamarádovi nádrž (dělal jsem to asi po třetí v životě). Těsně před odchodem jsem asistoval se vztyčováním vlajky.
Cesta vedla nádhernou krajinou, na silnici jsem vyhecoval mladého bejčka ke společnému běhu, s několika lidmi probral ožehavá témata u čaje a večer dorazil do města KEFKEN.
Ano, po 800 km a 16 dnech chůze jsem tu. Natočil jsem krátké video o mých pocitech a rychle spěchal na v pořadí třetí domluvený couchsurfing.
Ubytovaný jsem byl u dvou kamarádů z nichž jeden pracoval u pobřežní stráže v Istanbulu (tam jezdili z Kefkenu na lodi). V době mého příchodu měl naštěstí volno (je jediný, kdo zde nabízel ubytování). Během i po výborné večeři jsme si povídali dalších několik hodin, než mě přemohla únava z dnešních 53 km.

18. DEN (59,7 km)

16. listopadu 2019
Kefken -> Suayipli

Mapa

Ráno mě hostitel vzal na 10 km dlouhou procházku po okolí a k útesům. Ideální místo pro fotky na břehu Černého moře. Po návratu následovalo balení, rozlučka a pokračování zase o kousek dále. Původně jsem chtěl jít podél moře, ale cesta se různě klikatila lesem (s minimálními výhledy).
Dneska převažovaly samé „small talks“ a zakončil jsem ho v hospodě ve vesnici Suayipli. Spaní mi poskytl altánek naproti přes silnici.

19. DEN (63,7 km)

17. listopadu 2019
Suayipli-> Kilicli

Mapa

Ráno mě čekalo pouze pár kilometrů do další vesnice Karaca. Překvapivě tu byla otevřená hospoda a já nepohrdl pozváním na čaj. Následně jsem prošel několik vesnic a ve městě Sile jsem chtě nechtě musel jít po dálnici (alespoň na mapě tak vypadala, v reálu měla na každé straně dva pruhy a rozděloval ji plůtek. Cestou jsem postupně míjel cyklistu, traktory, jedno koňské spřežení a samozřejmě auta. Tím pádem snad ani nevadilo, že tam jdu pěšky.
Dnešek byl jednoznačně nejnáročnější ze všech dní. Po téměř 64 km jsem přišel vyšťavený do vesnice Kilicli a postavil stan na zápraží zavřené hospody. Při stavění se tam zastavil pán a jen mi rukama naznačil, abych na záchod chodil do mešity naproti přes silnici. Únavou jsem padl do stanu, vlezl do spacáku a usnul během chvilky.

20. DEN (41,8 km)

18. listopadu 2019
Kilicli -> ISTANBUL

Mapa

Spaní ve stanu pro mě skončilo jeho dnešním zabalením. Dnešní noc bude přes couchsurfing a zítra už na letišti. Cesta do Istanbulu mě provázela dalšími vesničkami nebo malými městečky. Nechyběly zastávky s lidmi na čaj, zkoušel jsem stopnout auto, které šoféroval pes a nasedl na špatný trajekt… Asi hodinu jsem jezdil po Bosporské úžině, aby mě vysadili o několik kilometrů níže, ovšem na stejné straně, kde jsem nastoupil.
Pozdě odpoledne, po 20 dnech strávených V Asii, jsem nohama opět vkročil na evropskou část. Během několika hodin jsem dorazil k Ceren, mé dnešní hostitelce přes couchsurfing. Studentka místní univerzity, bydlela se svou maminkou a kočkou. Po nezbytné sprše a výborné večeři, jsme pokračovali v konverzaci téměř do půlnoci.
Mě zbývalo do rovné tisícovky ještě 36 kilometrů. Dohoda zněla, že ráno půjdu chodit po centru a sejdeme se kolem 14. hodiny a ještě mě provede po městě. Na 36 společných km se jí se mnou vyrazit nechtělo. To znělo jako plán.

21. DEN (35,9 km)

19. listopadu 2019
ISTANBUL -> istanbulské letiště

Mapa

Ráno jsem se začal pomalu přesouvat do centra Istanbulu. Cestu mi přerušila zastávka na několik čajů a nákup typického čajového setu (celou dobu z toho piju čaj, tak jsem to chtěl mít i doma).
Turisticky frekventovaná místa mě moc nelákala, proto jsem zašel do částí, kde byli pouze místní. V lokální taverně jsem si dal i výborný oběd.
Ceren se ke mě přidala odpoledne, ukázala mi nějaké památky, zašli jsme na kávu a dezert a k večeru mě vyprovodila k trajektu přes Bosporský průliv. Přeplul jsem do Kadikoy a ještě potřeboval do tisícovky asi 6 km nachodit… Místní uličky byly ideálním místem – spousta krámků, restaurací, večerního ruchu.
Na letiště mě dovezlo místní MHD asi za 20 Kč oproti soukromníkovi, který jezdil stejnou cestu o 20 min pomaleji, ovšem o 130 Kč dráž. Poslední noc v Turecku jsem strávil v rohu letiště s tzv. „runway view“ a „people view„.

22. DEN (35,9 km)

20. listopadu 2019
DOMŮ!

Mapa

Největšího „skéra“ jsem měl během průchodu gatem do letadla… Moje přiruční zavazadlo mělo znatelnou nadváhu a vypadalo jako vánoční stromeček… Po odstrojení sice ztratilo na objemu, ale zato jsem měl TŘI oproti povoleným dvěma. Čajový set a kilový pytlík čaje hold něco zabere. Do letadla jsem šel na poslední chvíli, úplně jako poslední. Vše ok. Děkuji, Turecko, od začátku až do konce bylo všechno na jedničku s hvězdičkou.
Tím skončila i moje turecká potulka…

logo-osobni

Publikováno: 21.11.2019 13:08